Vločky a kočky
Míhala nohama příliš trhavě a
zbytečně rychle, než aby dokázala před okolním světem skrýt, že je, řekněme za
použití jemné dávky ironie, poněkud rozmrzelá. Rozjímala o všem možném.
Myšlenky poletovaly hlavou třepetavě jako hejno milujících se motýlů. Občas si
nějakou chvilku podržela, pokrčila nad ní nesouhlasně nos a pak ji zmuchlala a
zahodila a uvedla ten kolotoč znovu do chodu. Zorničky zúžené do dvou
planoucích korálků, ruce zaražené do kapes hnědého podzimního kabátku, po jehož
límci se ledabyle převalovaly blonďaté vlasy. Zimní kabát v tomhle podivném
roce ještě nebyl potřeba, třebaže čas pro zimu už skoro vypršel. Načervenalé
vysušené rty se vzrušeně pohybovaly. Mluvila si sama pro sebe. Obvykle jí to
pomáhalo, přinejmenším při vedení bilančních rozhovorů. Dnes to ale moc
nefungovalo. No moc... Vůbec ne. Ani takhle trošičku ne.
„Patnáct let spolu!“ vykřikla,
sotva minula posledních pár baráků zástavby a dostala se mezi stromy. „Patnáct
let a já už nemůůůůžuuu!“ Z nedalekého porostu poplašeně vykoukla srnka a
zůstala na ni zcepeněle čučet. Tedy - pouze
srnčí hlava strnula do podoby precizní sochy. Co dělal zbytek srnky,
můžeme jen odhadovat. „Víš to?“ řekla polekaným hnědým srnčím očím. „Patnáct
let vdaná, dvě děti. A co z toho? Posraný manželství z toho!“ Srnka škubla
ušima. Těžko soudit, zda ji pobouřilo použití jadrnějšího výrazu, nebo ji
polekala představa upadajícího člověčího vztahu. Pak zaňufala nosem a zatvářila
se chytře. To ji pobavilo. Janu. Dokonce se pousmála. Co by asi říkal na inteligentní srnku? Chytrá
srnka v městě zahlceném divokými prasaty. Prasaty vůbec. Vytanulo jí na mysl
pár dnešních veršů od něj. Od koho vlastně? Oslovovala ho Básníku. Občas jí
napsal veršovánku. Dnes o sněhu. O sněhu, který letos ani nepřišel
Podobna snad hebké kočcejde vstříc křišťálové vločce
na kožíšku se třpytí kapky
lehce zebou tiché tlapky
obejmi ji člověče
nebo se ti rozteče
„Chci se líbat! Chybí mi polibky!
A vločky taky. Chci vločky! Slyšíš?!“
To už bylo na srnku zřejmě moc.
Co pro ni bylo děsivější tentokrát, zda představa sněhu a ledu, nebo výzva k
intimnějšímu kontaktu, kterou si ta popleta vztáhla na sebe, se nedozvíme.
Každopádně divoce švihla hlavou a zmizela způsobem vyhrazeným snad pouze
pohádkovým bytostem. Bylo nebylo. Srnka nebyla.
„No, jen si běž,“ řekla celkem
mírným, zklidněným hlasem. „Řešíš to stejně jako my doma. Útěkem někam.“
Opustila prašnou cestu a zamířila
přímo mezi stromy. Do hlubin smíšeného lesa. Vypadal unaveně, jelikož mu letos
nebyla dopřána možnost odpočinku v bílých peřinách, ale zároveň působil klidně
a moudře. Jak postupovala dál, byly kmeny silnější a silnější, mohutné větve
smrků se jako zelené opony spouštěly až k zemi. Šoupala nohama v záplavách
listí. Šustivý zvuk ji uklidňoval. Díky pravidelným kročejům to při troše
představivosti znělo jako podzimní šamanská hudba lesních nástrojů. A jí
představivost většinou nechyběla. Chybělo jí něco jiného. Teď zrovna asi ty
vločky. A také ty polibky. Přejela si špičkou ukazováčku po rtech. Nepomohlo
to. Spíš naopak. Občas se ozvalo pleskání křídel. V dáli ťukla kopýtka. A ona
šla. Jenom tak. Cíl neměla. Cílem bylo jít. To stačilo. Pustila z hlavy
truchlivé myšlenky. A přestala se litovat. Má přece bezvadné děti. A spoustu
přátel. Usmála se. Zoubky se bělavě zablýskly.
„A těch pár pus už někde …“
nedořekla. Lekla se, vykřikla, dlaní si zakryla ústa, jako by chtěla ten výkřik
vrátit zpět. Dech jí ztěžkl. Zpoza stromu vystoupila postava. Temná a vysoká.
Muž. Jako z jiného světa. Pomalu se blížil, ale zvláštním způsobem. Jako by nepoužíval
k chůzi nohy. Rozechvěla se. Trochu strachem, trochu zvědavostí. Strachem víc
než trochu. Srdce uhánělo jako poslední svobodný mustang. Připadalo ji, že
tohle má jakýsi smysl. Nepřipadal jí nijak zvlášť hezký - ale ani ošklivý.
„Tak jsem tady, volalas mě,“
promluvil sametovým hlasem. Klidným, příjemným. Náhle se cítila v bezpečí. Jako
by ji obestřela neviditelná náruč.
„Já? Volala? Tebe?“ Nebyla si
jistá, zda mu může tykat, ale riskla to. Občas ráda zariskovala.
„Ano. Mohu ti je dát. Ale budu za
to něco chtít.“
„Ale co?“ Obočí se jí vyklenulo
údivem. A zorničky se roztáhly. Zrcadlil se v nich mrak, který náhle vystoupil
z oblohy. „Já od tebe nic nechci!“
„Ale ano. Vločky, děvče, vločky.
Můžeš jich mít, kolik budeš chtít. Ale...“
„Co ale?“ zeptala se nedočkavě. Z
hlasu jasně zaznělo její těšení.
„Jedna vločka stojí jeden
polibek. Nechám ti chvilku na rozmyšlenou. Ne moc dlouho. Pak půjdu. Slyším, že
mě volají další lidé.“
„Mňauuuu,“ řekla kočka a vešla
dovnitř, jako by se nechumelilo.
Lodě eseró
„Nechtěl bys taky něco dělat?“ křikla z chodby. „Musíš tam
furt jenom dřepět a snít si ty své fantasmagorické příběhy?“
Neodpovídal. Neměl důvod. Dlaněmi si zakryl obě uši, aby ho
nerušila. Měl v plánu důležitější věci než naslouchat své manželce. Tolik
nápadů, co se mu teď rojilo v hlavě, ještě nikdy nezažil. A ten skoro neustálý
šepot, co se objevil v poslední době, už ho neděsil.
„Slyšíš mě?“ křikla ještě víc hlasitěji. „Mohl bys udělat
něco užitečného. Třeba opravit dveře. Nebo okopat záhony. Ať máme co jíst! Ty
tvoje keře s bobulemi stejně nikoho zajímat nebudou. Beztak se to pak zase
budete se stařečkem pokoušet zkvasit. Dobytci jedni.“ Přejela hadrem přes
podrážku dalšího sandálu a vrátila ho do botníku. Zbývaly jí ještě tři páry
bot. Její. Poslední tři asi z dvaceti. Občas ji jemně upozorňoval, jestli to
nepřehání. Dvacet párů sandálů považoval za nebetyčnou rozmařilost. Ale on tomu
přece vůbec nerozumí. Navíc jí neměl zase až tolik co vyčítat. Však si přece
tajně zaplatil a absolvoval ten jachtařský kurz. A to si chce ještě dělat
kapitánské zkoušky, blázen stará. Narovnala si záda a hodila hadr do kbelíku.
Voda jí připadala beztak už dost špinavá. Rozhodla se, že to domyje zítra. Ráno
si dojde ke kašně na náměstí s kbelíkem navíc. Teď už se jí ven nechtělo. Nebo
se jí třeba povede nachytat nějakou vodu v noci do kádí. Poslední dobou bylo
celkem deštivo, takže se jim dařilo za vodné a stočné celkem dost ušetřit. I
úroda vypadala letos nadějně.
„Ty si snad ze mě děláš srandu,“ zaúpěla, když nakoukla do
pokoje a uviděla svého manžela, otce jejich tří dětí, jak si křečovitě tiskne
dlaně k uším a přivřenýma očima zírá na protější stěnu.
„Ale ne!“ Semkla rty tak prudce, že z nich okamžitě zmizela
všechna krev. Z očí šlehaly blesky a plameny. „Ne a ne a ne!“ hlas vyletěl
fistulí do nejvyšších bolestivých poloh. Jeden z hliněných hrnků na poličce se
rozlétl na tisíce střepů. Oči těkaly z manžela na zeď a zase zpátky. Nechtěly
tomu uvěřit. Na zdi, co byla ráno ještě čistá, byl kouskem uhlu načmáraný
koráb.
Ucítil její úpěnlivý pohled a otočil se do chodby. Usmál se.
„To je, viď? Mám bezvadný nápad!“
„Bezvadný nápad? Úplně zničená zeď je podle tebe bezvadný
nápad?“
„Uvidíš večer. Vsaď se,“ řekl konejšivě. Viděl, že je zase
naštvaná. Už ho to unavovalo. Hlas ho sice nabádal, že by ji měl vzít s sebou,
ale zároveň se oddával představám, co by se stalo, kdyby vyrazil sám. Cítil, že
jí má ještě pořád rád, ale někdy ho opravdu neskutečně otravovala. Doufal, že
se ta její hysterie zklidní, až nejstarší syn opustí dům. Nebo ten prostřední. Dobře,
ten nejmladší. Nepomohlo to. A to už se všichni tři oženili.
„To by mě teda zajímalo, co s tím hodláš dělat,“ řekla.
Sundala si zástěru, pohodila ji přes kládu, na které seděl, a odešla do
kuchyně. Ve skutečnosti jí to vůbec nezajímalo. Naposledy čmáraly na zeď jejich
děti a byl to hlavně on, kdo se z toho mohl pominout. Donedávna měla obavy, že
její manžel začíná stařecky blbnout. Demence, říkaly tomu sousedky. Nebo tak
nějak. Ovšem výpadky paměti netrpěl, i jeho děda a i otec si do úctyhodného
věku zachovali zdravý rozum, a navíc to jeho nedávno absolvované studium – ne,
to nedávalo smysl. Demence ne. Navíc se naučil i ty všechny ty pojmy v
angličtině. A přitom tu nikdo v blízkém ani dalekém okolí anglicky ani
nežbleptne.
„Nebude ti nějak zásadně vadit, když pozvu na večer pár
přátel?“ Nakoukl do kuchyně. „Samozřejmě i s
manželkami, ať si máš s kým povídat, kdyby to vás ženské nebavilo.“
„Předvedu jim svůj nejnovější nápad. Zatím tomu pracovně říkám Vize. Ale přijde
mi to zbytečně krátké, takže uvažuju, že …“ přerušil zanícený vodopád slov,
když si všiml, jak se tváří.
„Máme ještě trochu many?“
„Ale asi jo, koukni do špajzu. Posledně jsme toho nasbírali
docela dost. Pamatuješ?“ Na obličeji se jí mihl úsměv nad milou vzpomínkou.
„Ale no jo, pořád.“ Moc dobře si pamatoval, jak se jim
povedlo najít skoro opuštěné místo, kam vítr zanesl většinu poslední dodávky
skryté zrakům ostatních obyvatel městečka. Podrobně si vybavil, jak si dovádivý
větřík pohrál s jejími šaty, když se na kolenou snažila vyšťárat z mezírky mezi
balvany mimořádně velký slepenec many, a odhalil její pokožku až ke kostrči. A
jak se mu povedlo okamžitě potlačit stud, neboť v tu chvíli vlastně vůbec žádný
necítil a nic jiného se potlačovat nesnažil. Mimoděk si přejel dlaní po
slabinách. „Dojdu raději ještě do krámu pro nějaké čipsy a wasabi,“ zavolal na
ni ze spíže.
Večer se u nich objevila poměrně velká sešlost. Viděla, jak
šťastně obchází hosty a vítá se s nimi, mužům nalévá tekutinu z těch svých
hnijících bobulí a snaží se všechny rozmístit po pokoji, aby se mohli pohodlně
usadit, až začne s tou svou produkcí. Trošku ji překvapilo, že mezi hosty
převažuje spíše smetánka z města, než jejich opravdoví přátelé. Necítila se
příjemně. Kdyby to věděla, lépe by poklidila. Určitě postřehli, že tři páry
jejích bot jsou neumyté.
Všimla si, že její manžel popadl majitele zdejšího
dřevařského závodu a místní banky za rámě a táhne je k ní. Jejich manželky je
poslušně následovaly.
„Pánové, dovolte, abych vám představil …“ zaváhání trvalo jen chvilku, ale ona si
bolestně uvědomila, že ji vlastně už dlouho neoslovil jménem. Vždyť on ho
zapomněl! „… svou milovanou ženu“. „Miláčku, pana továrníka a pana bankéře
určitě znáš, i jejich roztomilé manželky.“
„Vítám vás,“ řekla, „já jsem …“ Pro boha! „… jeho žena.“
„Prosím, panstvo, laskavě se usaďte, právě začínáme.“
Opřela se o futro dveří a sledovala jej, jak nadšeně stojí u
znovu čisté stěny, představuje svůj projekt a chystá se na praktickou ukázku.
Přistihla se, že mu závidí ten elán a entuziasmus.
„Teď!“ vykřikl a všichni hosté se upřeně zahleděli na zeď.
„Raz, dva, tři.“ Všichni zavřeli oči. Popadl uhel a několika tahy nakreslil
celkem povedený koráb. „Teď!“ Všichni opět otevřeli oči. „Raz, dva, tři.“
Všichni oči znovu zavřeli. Rychle uhlem přimaloval rybu a znovu vykřikl. A
opět. Přimaloval větší rybu za tu menší. A znovu vykřikl. Pak namaloval
velrybu. Vypadalo to, že chce obě ryby sníst. A pak křičel a mazal a maloval a
křičel a přikresloval a překresloval, křičel a vydával různé zvuky jako šumění
moře a křik racků a volání velryby a volání kapitána, ať už ji dostanou, a
obecenstvo zavíralo a otvíralo oči, někteří údivem neudrželi rty dostatečně u
sebe a tak se jim z úst sypaly čipsy a wasabi, jedna z žen přemírou napětí
dokonce omdlela. Aplaus po závěrečné scéně nebral konce. To dokonce použil i
červenou hrudku, aby zvýraznil rozdíl mezi barvou oceánu a krve.
„To jsem vážně zvědavá, jak tohle dostane dolů, každý přece
ví, že červená hrudka smýt prostě nejde?“ přemítala, ale vzhledem k potlesku to
nechala plavat. „Bude to muset omlátit,“ řekla si jen sama pro sebe a pak celou
záležitost nechala plavat. On se zatím ukláněl a otíral si pot z čela.
„Poslyšte, jak že tomu říkáte?“ zeptal se polohlasně bankéř,
který seděl na jednom ze špalků v malém salónku spolu s majitelem dřevařského
závodu. Spikleneckou čtveřici doplňoval ještě majitel železářství.
„Vize. Zatím, pracovně.“
„To zní hezky, ale není to krátké?“ řekl bankéř. „Myslím až
moc krátké, rozumíte? Něco přidat. Nějakou slabiku, rozumíte?“
„A vy tedy tvrdíte, že můžete poskytnout nejen černý uhel na
bílé zdi, ale i barevnou verzi?“ zeptal se bankéř.
„A zvládl byste i něco jiného než tento jistě napínavý
příběh o velrybě a Achabovi?“ promluvil majitel železářství. „Rozumějte, bylo
to bezvadné, ale obávám se, že by se to po určitém čase mohlo omrzet,“ dodal.
„Pánové, meze se ničemu nekladou. Námětů je bezpočet a s
barvami také není problém, jen by se to odrazilo v pořizovací ceně, což jistě
chápete,“ odpověděl. „Čekací doba je čtyřicet dnů. Samozřejmě je nutné stanovit
pořadník zákazníků. Platí se předem. Nevyžadujeme nutně platbu v hotovosti,
bereme i naturálie. Zcela upřímně mohu prohlásit, že zrovna stavební dřevo a
hřebíky by se mi teď velice hodily. Na můj další projekt,“ rychle dodal, když
viděl, že se v očích hostů mihla nedůvěra a jakýsi náznak podezření.
Hned druhý den ráno přivezlo několik povozů dřevo a
odpoledne na hřbetech mul dorazily hřeby a další spojovací materiál. Večer
přibylo i několik pytlů šekelů stříbra. Najal za ně pár tesařů a loďmistra.
„Představuju si to zhruba takhle,“ ukázal jim na zdi nákres
z předešlého dne. „Té červené si nevšímejte, to se vás netýká,“ dodal.
„A jak to má bejt velký?“ zeptali se loďmistr a mistr tesař
téměř současně.
„To nevím, ale vydržte,“ přiznal se, zakryl si dlaněmi uši,
zaposlouchal se a pak začal diktovat, o kolik sáhů na délku a na šířku by asi
mělo jít.
Nechal také nakoupit trvanlivé potraviny, několik kádí na
vodu a spoustu sena a slámy. A holínky a vidle. Dvůr se jim tím harampádím
zcela zaplnil, všude se povalovaly hobliny, piliny, trámy a prkna.
Občas se objevil majitel železářství, dřevařského závodu
nebo bankéř, aby se optali, zda vše probíhá dobře a dodávky vizí proběhnou
podle plánu. Pokaždé souhlasně pokyvoval hlavou. Ukázal se dokonce i majitel
místní textilky a přidal se na seznam zájemců, když nejprve nabídl dostatečný
počet loktů plátna.
Pršelo teď skoro pořád. Stěny příbytku nasákly vodou a
začaly se pomalu rozpadat, zvláště když ze stropu zmizelo několik trámů, neboť
mistr tesař se zmýlil a ty pro koráb uřízl omylem kratší.
„Rozvedu se s tebou a půjdu k mamince, tohle už se nedá
vydržet!“ křičela na něj, když se střecha nad kuchyní a obývákem úplně
provalila. Tajně totiž odebral další trámy, protože se mistr tesař opět spletl.
Pak oblohu rozčíslo několik blesků. Polekala se a přitiskla se k němu. Objal
ji.
„Bude dobře, uvidíš,“ řekl jí a pohladil ji po zádech. Ve
světlech blesků si všimla, že veškeré harampádí zmizelo.
„Právě jsme to naložili,“ vysvětlil, když si všiml, kam směřuje
její pohled. „Pojď už také, je nejvyšší čas. Na lodi je sucho. A uvařil jsem ti
horkou vodu s medem.“
Ve chvíli, kdy se definitivně zřítila zeď s nákresem a s
žblunknutím zmizela v přívalech vody, která v divokých proudech protékala snad
už všemi ulicemi, přiběhli synové s obavou, zda jsou rodiče v pořádku.
Doprovázely je i manželky, které se tvářily nevrle a kysele. V dáli se náhle ozval nezvyklý hukot. Když oblohu
znovu osvětlil blesk, spatřili, jak se k nim s hukotem blíží ohromná vlna.
„Rychle na loď!“ zavelel, popadl ji za ruku a společně
vyběhli na palubu. Synové s manželkami ho v mžiku následovali. Stačil sotva
odseknout vázací lano a vlna už je zvedla a smýkla jimi kupředu. Dno lodě
párkrát zadrhlo o dno, naštěstí však zůstalo neporušené. Pak to s nimi opět
trhlo a rozjeli se ulicí pryč z města podléhajícího drtivé zkáze.
„Co teď, tati? Co budeme dělat? Co s námi bude?“ ptali se
Šém, Chám a Jáfet. Jejich manželky jen nepříjemně pištěly.
„Teď? Teď pojedeme k tomu kopci, kde je zoo, musím si tam něco
vyřídit. A pak budeme jíst, spát a čekat a doufat.“
Manželka nepištěla. Ani nic neříkala. Cítila pýchu a hrdost.
„Jsem jeho žena,“ řekla si. Znělo to hezky. „A Noe je můj manžel. A ta
kapitánská čapka mu ohromně sluší.“
Literární soutěž Pana Nakladatele 2014 (Kafe o páté)
Kafe v pět
Opatrně
vzala cípy ubrusu a stáhla jej ze stolu, tak aby ani jediný drobek nespadl na
čerstvě vytřenou podlahu. Celou cestu k balkonu se na sebe zlobila.
Vždycky na ten ubrus zapomene, vždycky. A pak tady předcvičuje na vycíděném linoleu
tu skorobaletní etudu. Levým loktem zatlačila na kliku a otevřela balkonové
dveře. Pak už jen zbývalo se opatrně rozhlédnout a letmo zkontrolovat, jestli po
cestě dolů nevisí nějaké bílé prádlo obyvatel nižších pater. Pak bleskurychle
povolila tři cípy a nechala ubrus několik vteřin volně vlát. Poté párkrát
zuřivě zatřepala, přitáhla ho zpět k sobě a zaplula zpátky do bytu.
Nechala větrat. Neměl rád vůni jejích vonných tyčinek. Ještě připravit pár
chlebíčků a karafu vína. Vyžadoval přesnou teplotu nápoje. Pinot Noir. To také
vyžadoval. Nikdy neřekl Rulanda modrá. To mu znělo příliš plebejsky. Do páté
hodiny, začátku časového rozvrhu jejich téměř pravidelných schůzek, zbývala ještě
hodina a půl.
„Časová
koordinace je důležitá!“ prohlašoval. „Jak bys jinak sehnala čerstvé pečivo a
ranní tisk? Ha!?“
Nervózně
zkontrolovala hodinky na zápěstí a pouze vteřinu na to probodla pohledem i
velké nástěnné hodiny. Oboje ukazovaly stejně. Dvacet minut po ohlášeném
začátku schůzky. Vše připraveno. Chlebíčky, salát, sýrové talíře, paštička,
pečivo. Očima vše znovu a znovu kontrolovala. S hrůzou přiskočila
k vínu a změřila teplotu. Stále ještě v normě. Voda číhala
v rychlovarné konvici. Bezvadně odměřené množství, aby byla káva
připravena za co nejkratší možnou dobu.
„Jsou věci,
které potřebuji a vyžaduji,“ deklamoval většinou po večeři při zákuscích. Nebo
když do sebe cpal chlebíček s vejcem, kouskem ledového salátu a plátkem
lososa. Ne jen tak ledajakého. Musel být z prodejny až dole ve městě.
Zdejšími pohrdal. „Losos není papír do tiskárny, děvče. A pokud mě, opravdu
miluješ, tak by to pro tebe neměl být žádný problém. Ale radost. Čirá nesobecká
radost! Viď?“ Většinou jen horečnatě přikyvovala. Slova byla k nepotřebě.
Co by mu také říkala? On přece všechno věděl.
„Tak kde
je?“ řekla si. Ale v hlase nebyl ani náznak remcavosti nebo nevole. To by
si vůči němu nikdy, nikdy nedovolila. Ani když fyzicky nebyl přítomen.
Měla ráda jeho úsměv. S dolíčkem na levé straně. A oči. Když se spokojeně
dívaly. Nádherně hřály. Modré oči. Ale jak děsuplně se také dokázaly dívat. A
ty rty, když se sevřely nenávistí. Jak z béčkového bulharského hororu. Otřásla
se. Kdepak, k tomu dnes nedojde, vše připravila přesně zvyklostí. I sebe
připravila. Podle jeho instrukcí. Instrukcí, které jí ústně vyřizoval jeho
asistent. Jak se u toho červenala. A jak on se šklebil.
„Cucák,
vždyť byl možná ještě mladší než moje dcera,“ přemítala. Cítila se hrozně
odhalená a zahanbená. A nahá. Hrozně nahá po té úpravě. Tedy hrozně. Velmi a
nezvykle nahá. Ale zas tak nepříjemným pocitem nyní netrpěla. Bezděky si
pohladila tvář. Někde tam byl uvězněn asistentův polibek. Tedy pusa.
„Tohle vám
posílá šéf,“ řekl, přitiskl ji do náruče a našpulenými rty se přilepil
k její tváři. „A tohle máte od cesty,“ ušklíbl se s drzou
nadřazeností a snažil se dostat svým jazykem do jejích úst. A dostal. Vzápětí
odfrkl jako závodní kůň a zmizel, ani za sebou nedovřel dveře. To bylo před
polednem. Trochu se jí rozbušilo srdce, když si na to vzpomněla. Teď dvakrát odbily
hodiny na nedaleké věži. Půl sedmé. A ona tu dřepí sama u stolu ve večerních
šatech a střevících na podpatku a s černými punčochami s krajkou a tupě
zírá na jídlo. A na hodinky. A na jídlo.
„Já jsem
hrozná kráva,“ obličej překryje grimasa bolesti a ona se rozeštká. „Bože,
proč?! Co jsem komu …“ nedořekne, protože cinkne domovní zvonek. Otře si slzičky,
upraví okraje punčoch do stejné výšky, zapne konvici s vodou a jde
otevřít.
„Nazdar
máti,“ vpadne do dveří dcera ještě dřív, než je stačila plně otevřít. „No ty
vole, snad se nechystáš do dívadla?“ přejede očima její oblečení. „A proč nemáš
spodní prádlo?“
„Já mám,
totiž, ještě ne, ale chystám se. Že si vezmu,“ koktá zbytečně. „Vole se
neříká,“ dodá ještě, ale to už dcera pronikla do kuchyně, zastavila se ve
dveřích a zírá na jídlo a pití.
„No ty
vole, mámo, ty někoho čekáš?“ pozvedla překvapeně obočí. „Počkat! Proto nemáš
to … Kdo to je, znám ho? No ty vole.“
„Vole se
neříká,“ odpověděla pouze na nejméně citlivé téma. „Ještě mi sem pustíš jednoho
vola a plácnu tě.“
„Klídek,
mamino, ale tohle si tuze ráda vyposlechnu. Tak sem s tou historkou,"
usedla ke stolu, popadla chlebíček a zakousla se do něj. Druhou rukou, už
hamtala po dalších pokrmech. „No máš to teda fakt dobrý,“ zahuhlala s plnou
pusou a vzápětí se zakuckala. Zbavila se chlebíčků, popadla láhev vína a
nahnula ji k ústům a červenajícímu se dusícímu obličeji. Několik mocných doušků
spláchlo vzpříčenou hmotu v krku a dopravilo ji na správné místo do žaludku.
„Nehltej,
stoluješ jak čuně.“
„Stoluješ?
Teda, kam ty na to chodíš. Málem jsem se tu udusila, protože jsem z tebe
nervózní. Moje máma a nějaký utajený skandáleček. Kdo nezažil, neuvěří! Na
titulky předních listů by to bylo. A ty řekneš ´Stoluješ´.“ Zavrtěla hlavou, znovu
popadla do rukou nakousané dobroty a pokračovala v jídle. Očima těkala od
chlebíčků k mámě a zpátky. Hlava, která evidentně odmítala pochopit, co vidí,
se jí na krku vrtěla ze strany na stranu, jak by se asi vrtěla plechová
korouhev ve tvaru kohouta na protější střeše při střídavých poryvech větru.
Žádná ale na protější střeše nebyla.
„Nech toho,“
napomenula dceru, „připadám si jako na tenisu. A co tady vlastně, Moniko ...“ a pak ji selhal hlas. Několikrát zoufale
polkla, bránila se, seč mohla, emoce si však našly cestičku a rozeštkala se.
Chlebíček
se zastavil centimetr od překvapených úst. „Mámo. Jéžiš, mámo, jestli jsem
přišla fakt nevhod, tak já zase ... Promiň, já vim, že se někdy chovám jako
pako, ale tohle je snad trošku přehnaný, ne?“ Nakonec se pomalu dovlekla k
matce, trochu nešikovně ji objala, bylo vidět, že na společné projevy
sounáležitosti nejsou zvyklé, a rozbrečela se také. V tu chvíli si byly
nejblíže od doby, co ztratily manžela a tátu, kdy je příbuzní dohnali k útěku z
jejich společné vilky do tohoto bytu. A té události skoro před pěti lety. Bylo
znát, že něco takového obě potřebovaly. Objetí, pláč, ještě pevnější objetí,
přerušení objetí a cesta do ložnice pro kapesníky, opětovné vzájemné nabídnutí
náručí, konejšivé poplácávání dlaněmi po zádech, pláč. Proplakaly se do noci.
Když jim došly slzy, přihlásil se hlad.
„Jdu se
osprchovat, zatím si něco zobni a pak si asi tedy budeme muset leccos
povyprávět,“ zmizela v chodbě.
„Taky, si
myslím, mami.“ Zašeptala. Pak jí po tváři přelétl úsměv. Sice už je to pár let,
ale kdysi se chodily mýt spolu. Měly takový rituál. Dokonce někdy i s tátou.
Vždycky to byla ohromná legrace. Táta byl moc prima. „Tak jo, když už se to
dnes tak evidentně nese v duchu katarze,“ shodila ze sebe oděv a vydala se za
matkou.
„Co blbneš?“
bylo ještě možné zaslechnout, než se dveře koupelny zaklaply.
Hurónský
smích si dokonce vysloužil pár úderů pěstí do zdi ze sousedního bytu. Vyšly
vysmáté, zamotané do županů, usedly ke stolu, zapálily svíčky a vonné tyčinky,
nalily víno. Matka přidala vodu do konvice a zapnula ji. „Kafe nebo zelený čaj
se bude hodit,“ pomyslela si. „Vypadá to, že noc zdaleka nekončí.“
A
nekončila. Ani zdaleka. Ani zblízka. Nejdřív se opatrně oťukávaly. Škola,
práce, nový účes, filmy a knihy. U těch se chvilku zdržely. Knihy a filmy
bývaly jejich společnou vášní. A pak už se tomu nedalo vyhnout a tak se vrhly i
na velké téma. Matka vyprávěla dlouze, ze široka, červená ve tvářích, dcera
naslouchala s pootevřenou pusou, občas chápavě přikývla, ale většinou divoce
vrtěla hlavou, až se jí na krku zmítal zlatý řetízek, který dostala od rodičů
k maturitě.
„Jé, ty ho
nosíš?“ usmála se máma.
„No jasně,
já přece nikdy nepálila mosty.“
„Já snad
ano?“ bránila se matka. „Vždyť já jsem přece chtěla, abys byla pořád se mnou.“
„Já vím,
ale s tím tvým Františkem, se kterým ses spřáhla hned po tom, co ses
zbavila Pepana, tím seladonem namachrovaným, to ani nešlo. A to musím říct, že,
ať byl, jaký byl, a nevynechal žádnou příležitost sáhnout mi na zadek…“
„Cože? Co
to povídáš, Moničko, on ti něco …“
„Klid, nic
dalšího si nikdy nedovolil a nepřerušuj mě,“ nakrčila čelo.
„Promiň,
omlouvám se, jen jsi mě tím dost překvapila.“
„Tys to
fakt nikdy neviděla?“
„Blázníš?
Myslíš, že bych si ho tu nechala?“
„Aha a já
myslela … No nic, já na ty své domněnky jednou pěkně dojedu. Vlastně dojela. Zkrátka
a dobře, i když byl Fanouš,“ řekla naschvál a významně se podívala na mámu,
protože věděla, jak moc ji toto oslovení tehdy vytáčelo. Matka se však
tentokrát jen usmála, „absolutně v zajetí svých pudů a na myšlení mu už
nezbývala zákonitě v kebuli krev, tak proti té tvé současné partii to byl
sebeobětavý lumen a gentleman. Kde jsi k tomuhle hovadu přišla? Totální
vůl. Největší hovězí na světě.“
„On není
vůl.“
„Jak není?
Vždyť je úplně vylízanej. Despota! A jak tě ovládá! Ty to nevidíš?“
„Není vůl.
On je jenom egoistický sebestředný nadsamec. Supermacho!“ Z pravého oka
opět vykoukla na svět slza a usídlila se v koutku. „Vůl jsem já. Totiž, kráva
jsem. Hnusná stará kráva.“
„No, blbá
trošičku jsi, když si to necháš líbit. Ale jsi krásná a mladá. Dívala ses na
sebe do zrcadla? Svýma očima a ne těma jeho?“
„Klidni
slovník, to se matkám neříká!“
„Samozřejmě
promiň, ale já teď s tebou mluvím spíš jako s kamarádkou, po těch
letech, kdy jsme se neviděly. Moc dobře jsem si tě v koupelně prohlédla,“
přivřela uličnicky oko, „a už vím, co zítra dopoledne uděláme.“
„Dopoledne?
Musím přece do práce.“
„Nemusíš.
Musíš být doma. Z vážných rodinných důvodů.“
„Z vážných
rodinných důvodů? Co je to za důvody?“
„No ty a já
přece. Vezmeš si volno a uděláme si skvělý den.“
"Tyhle
rodinné tůvody už tu přece jednou byly, pamatuješ?“ Odmlčela se. Ale ani dcera
nehodlala promluvit a tak musela pokračovat sama. „Ty to myslíš vážně? A co máš
v plánu?“
„To uvidíš,
nech se překvapit. Jen mi raději hned teď slib, že si tu dovolenou zařídíš a
hlavně uděláš všechno, co budu chtít.“
„To ti
přece nemůžu slíbit, když nevím, co máš za lubem.“
„Za lubem
ne za lubem, prostě mi to slib. Uvidíš, že ve výsledku budeš spokojená. Fakt,
mami.“
„No tak
dobře,“ zasmála se, „slibuju, ale varuju tě. Jestli to bude něco ..."
„Bude. Bude
to něco. A na zdraví!“ mávla sklenkou.
„Na zdraví,“
odpověděla matka a zachumlala se do županu.
„A na ty
nemocný taky, ať mají radost,“ křikla Monika. „I na ty mrtvý!“
Pak si
pustily film a usnuly při něm na rozkládacím gauči mezi spoustou polštářků a
měkoučkých dek. Dlouho se tak báječně nevyspala. Vlastně ani jedna z nich.
„Vstáváme,
vstáváme,“ volala Monika z kuchyně, odkud byla cítit čerstvá káva. Venku
švitořila banda spokojených opeřenců. Jídla zbyla ještě dost z předchozího dne,
takže se nemusely zdržovat přípravou snídaně. Jen rychle pojedly, Monika na
chvilku zmizela v ložnici a vynořila se se dvěma plnými taškami.
„Co to máš?
A kam s tím chceš jít? To mi chceš něco vyhodit, nebo co?“
„Klídek,
klídek, je fakt, že by si většina těch kousků ve skříni zasloužila revizi, ale
to bych si nedovolila. Asi. No, dneska ne. Prostě. Tady jsou jen ty hadříky, co
si tě zaslouží. Šup do bot, odlétáme, máme tam být za 30 minut.“
Starší z
žen rezignovaně pokrčila rameny, šouravě se obula, z háčku sundala klíč, zavřela
dveře a zamkla. Dcera se do ní zavěsila.
„Neboj,
kočko.“
To ´Neboj,
kočko´, zaslechla ten den ještě několikrát. Na masáži, v soláriu, u kadeřníka,
na manikúře a pedikúře. A hlavně při drobné úpravě její včerejší amatérské
depilace citlivých míst.
„Takže tady
teď pracuješ?“ zeptala se dcery, když opouštěly wellness centrum.
„No, ráda
bych“ řekla s úsměvem, „pěkně jsme tě vymazlili, viď?“
Usmála se.
Už dlouho se necítila tak báječně. Odpočatě. A vymazleně.
A k tomu
největšímu ´Neboj, kočko´, mělo právě dojít. Moničina kamarádka Lenka už měla
připravený ateliér. Podle Moniččiných instrukcí a vyprávění si udělala celkem
přesný obraz a představu o následující oběti svých objektivů. Specialistka na
jemný akt v hrách světla a stínů a glamour.
Večer si
nechaly přivézt domů těstoviny z nedaleké italské restaurace, z té, z níž se mu
vždycky zvedal žaludek, už jen když šel kolem, jak často tvrdil, když ho lákala
na pohodlnější variantu večeře. Prohlížely si prvních deset fotek, které na
naléhání Lenka poslala emailem, i když neopomněla mnohokrát zdůraznit, že ještě
nejsou dodělané.
„Jsou
krásné,“ řekla rozněžněle matka. A hned to Lence napsala.
„Kdepak, vy
jste krásná,“ přišla okamžitě od Lenky odpověď. „Už dlouho u mě nic tak
půvabného nesedělo. Do konce týdne vám pošlu všechny vaše fotky.“
Pak se
ještě s pomocí vodopádu nekončících komplimentů rozloučily.
„Vidíš, já
ti říkala, že zažijeme bezvadný den,“ důrazně připomněla dcera opírajíc si
hlavu o matčino rameno.
„Moc ti děkuju,
jsi zlato. Je mi báječně.“
„To by
mělo, ty jsi báječná. Hlavně mě těší, že jsi nebyla zakletá tak nezlomně, jak
jsem si ještě včera myslela.“
„Byla jsem
pěkná kráva.“
„Pěkná jsi,
ale kráva ne. Už. Doufám,“ dodala a mrkla na matku.
Pustily si další
film, obklopily se zásobou vína a vody a drobných pochutin, zavrtaly se do
pelíšků, užívaly si své znovunalezené spojenectví a po půlnoci usnuly, aniž se
obtěžovaly se přemístit do ložnice.
Bylo lehké
šero a ranní ptáci zažívali svou preludistickou špičku, když matku něco
vzbudilo. Nebo se jí to zdálo? Opravdu. Zvonek. Znovu a znovu. Naléhavě. Koukla
na hodiny, osm minut před pátou. Dcera pravidelně oddychovala. Matka přes sebe
přehodila župan a šla pře dveřím. Našlapovala opatrně, přesto v důsledku vína a
přerušeného spánku nakopla střevíce, až zaklapaly.
„Otevři, to
jsem já, sakra, to tu mám vystát dolíky nebo co?“
Polilo ji horko.
Tohle nečekala. Tohle nechtěla. Vracet se. To ne!
„Dělej. To
ti mám pomoc nebo co?“ kopnul do dveří.
Zoufale se
rozhlédla po bytě. Ze sedačky na ní koukaly dceřiny oči. Mrkly. "Do-ká-žeš
to, od-va-hu!" šeptly rty sotva slyšitelně.
„Tak
hergot, jsi ožralá nebo co?“
Představila
si, jak děsivý musí být teď jeho obličej. Hluboce se nadechla, vykouzlila na
tváři úsměv a otevřela dveře na špehýrku. Řetízek nechala zastrčený.
„Ahoj, co
potřebuješ?“ řekla hned, aby ho nenechala promluvit prvního a mile se usmála.
„Přišel
jsem na to kafe,“ řekl o poznání mírněji, se znatelným údivem ve tváři.
„A jo, je
pět hodin, viď? Já tě čekala tuhle v pět odpoledne, to jsem ale popleta, viď?
Počkej chvilku,“ nechala ho stát za dveřmi a odběhla do kuchyně. Ze skříňky
vyndala hrnek s jeho jménem, který mu koupila, aby měl vždycky svůj, ze stolu
do něj slila černou studenou bryndu z večera, vrátila se ke dveřím a s půvabným
pohybem ruky mu jej podala. „Tady máš.“ A dveře zavřela. Klíč v zámku si
obkroužil dvě kolečka a zastavil se. Otočila se k dceři. Křečovitě jí držela
pěsti pro štěstí.
„Proč jsi
vlastně za mnou přišla?“ Zeptala se.
Na věži
právě pětkrát odbil zvon. Čas jít spát. Bylo to právě pět let, co se jí dcera
zabila v autě.
