SVĚTLA SE V MĚSTECH ZAVŘELA TAK JAKO OČI HADA (1995-1997)

Pozvánka ke křtu



Martin Cihla a Jiří Fryč

Vyšlo 1998 v mininákladu

V knize jsou záměrně použity zvláštnosti a úkazy, které si tvrdě nerozumí

se správnou řečí a pravopisem.

Cesta za Ním ...

I.

1.12. Jsem zmatený.

2.12. Zpočátku sněžilo. Sníh byl třpytivě bílý a noc temná. Temná jako noc. Plochy bílých linkovaly čáry a pruhy a geometrická kouzla. Na ruce je pět prstů a kolem černá tma. Jsem sám, běžím. Sleduji stopu. Měsíc kryje mrak. Na mostě svítí lampión. Most je dřevěný. Lampión vytvořen z ebonitového papíru a smirkových barev. Pod mostem je potok. Potok teče a vydává zvuk. Šumí. Slyším dech, odkudsi se vznášejí obláčky páry. Běžím, sleduji stopu.

         Možná že budou padat, možná že ne. Šála obaluje stromy a její zmrzlý uši. Spal. Někde úplně jinde na ní někdo čekal, ale ona byla tady s tim, kerej spí. Absolutně pomatenej koloběh, Ty vole. Se to pozdějc provalilo. Byl to můj přítel. Potoky z jeho očí podřízly krk vlastnímu světu, celý severní Čechy pod ledem, sem ho konejšil ... „Tady máš lízátko, Koblihu, seš tak nevýslovně sladký mládě, sousto pro Araby,“ to nepomohlo, chybělo mi šest set metrů do Kamenic, sem musel vystoupit, sem byl rorejs, úplně šílenej Santa Rorejs.

3.12. Poprvé jsem ho zahlédl na ulici. Bylo to hrozitánsky dávno. Dva tři dny. Přišel z dáli. Karpaty. Hrozivé štíty, mráz, zima a míšové.

4.12. Město bylo plné čokolády. Měnilo svůj tvar. Mraky se válely po jeho střechách. Dlaždice byly krásné.

5.12. Nad hlavou mi vyli celou noc vlci. Vili ovčí vlnu a vyli písně. Vlčí chorál tahal za kutnu křesťanských svátků. Pohan se zamknul ve skříni. Měl tam vázičku a barborky. Stopy mizely v místě přerodu louky v les. Těžké kroky ho vedly k možnému útulku. Svůj instinkt měl s sebou. Les měl modré oči. Les se uzavíral.

Z ničeho nic zabušil Mikuláš na moje dveře. Byl převlečenej za hajnýho, ale Mikuláše, sakra, vždycky poznáš.

„Tak jsem tady,“ řekl on. „Konečně jsem přišel.“

To jsem viděl, že je tady, a že přišel a taky jsem mu to řekl.

„Jsem rád, že jste si s čokoládovou pravidelností našel ke mně cestu. Chcete čaj nebo kafe? Už jsem se na Vás těšil,“ odpověděl jsem mu.

„Vida,“ usmál se on.

Pak kolem nás práskaly vločky a stříbrný předměty, žvejkali jsme boby a betel, rozhazovali barvy, on navrhnul tu olověnou dýmku, ptal se na Bosnu, ale o tom jsem se nechtěl bavit, byl den Mikuláš, teplej a tichej, hanky panky chcíply tanky, jsem rád, že o tom nikdy nebudu moct mluvit.

6.12. Stavěl se v paláci. Kdysi se tu procházel Windischgrädz. Dnes tu chvíli pobíhal on. Bral cokoli, nechával po sobě kousky bahna. V portálu se tyčily sochy. Obraz se mračil. Bouchly dveře. Všechny nás to polekalo. Otisky v písku vedly zpátky. Most je dřevěný. Běžím. Čenichy při zemi.

7.12. Obraz zmizel. Hledal obraz.

V jejím hlase zněl osten. Rval mi kudlu tak a tak skrz břicho. Cokoli říct byla záchrana. Mlčel jsem. Mlčel jsem jako ten sníh, pomalovanej trouba.

„Pane, proč jste tak šíleně počmáranej čárama?“ Ptala se paní, co jí z tašky teklo jídlo.

„Chtěl jsem přebarvit šedost dne, nakreslit úsměv, je mi smutno, víte, paní, z tašky Vám padaj zvadlý věci, jako mně slzy, jsem zmatenej, nevím, co bude dál, nevím, co se děje, kolem očí běhaj modrý kruhy, viděl jsem je poprvé, viděl jsem je tenkrát, běhaly soustředěně po elipse, topilo se v nich spousta věcí, jejich mlsný jazyky strhávaly dobrý pocity, vyplavila se jen vina, jizvy a kodein.“

Paní se změnila v hejna kořistňáckejch sněhuláků, běhali zmateně sem a tam, jejich rudý nosy vytvořily řadu. Začaly vystřelovat kusy kovu, asi z olova nebo co, před ničim se nezastavěj, po smrti chci bejt kytka nebo šutr, jejich krev zamrzá v údolí, je jich tu spousta, celý vesnice, nikdy neochutnali Martini, nikdy nekouřili drahý cigarety, ten spolek ministrů obilí.

„Out of sight, out of mind,“ said my grandfather.

To nejsou odvrácený měsíce, to je hnijící maso, v jednom světě, zbejvá jedna duše, jezdí na motorce, přiznávám, že je trochu čmoudlá, řeka roluje, jít podél ohrady a nikdy nevybočit hlavou, nikdy nezahnout, je to jen sen, nebo šílená skutečnost. Hraje píšťala, jako tenkrát v Sakramentu a pozdějc v potrhanym, sežranym Hammelnu, duše má jen jedno poselství, holky ve spolcích, zrádný květiny na stole, mejdanovej vlk vybíhá s prstama svejch holek, stačej mu ty prsty a orosený křoví, stáváš se tím, co těch 2OO chlapů, co ležej v pangejtě silnice do Sarajeva, krokodýlí slzy už Ti nepomůžou, jseš sděravělej flákač. S timahle se nebav, srdce odložili spolu s občankou a imunitou, sbagatelizujou i bagetu, saďouři, běžte do ďouři.

„Byl tak trochu podivín,“ řikala.

„Znal jsem jeho teplý, kostrbatý ruce,“ řikal.

„Was a spell of coughing, was chicken, was in the dog house,“ called American Jesus. Jeho sliny trhaly proudy dešťů, bahno se zmítalo pod dřevěným křížem a na roztrhanym pytli, čouhaly z něj dlaně, kočko. Nikdy, nikdy, nikdy!

Granáty vystřihávaly v procesích skulinky, vyplnilo je ticho a chumáče křiků.

8.12. Kreslil si čáry a mapu. Přikládal plátno obrazu tak a tak na papír a dávalo to smysl. Rám ležel rozlámaný po zemi. Rám byl zlacen fóliemi. Na okně květináč a v břiše pudink.

9.12. Sníh se rozplavil po krajině, veškeré otisky pozbyly čitelnosti.

Její ruka trčela do tmy k baňatýmu stropu, jeho vlasy zabalily její bříško, na nic nemyslet, zaspat to a nevnímat lišaje a uhrančivý hraběnky.

Tolik ohňů probíhalo krajinama i pouští, točila se lavina rampouchovejch květů, tolik pálek se v Harlemu rozmáchlo, tolik jazzmanů se stříkačkama v pažích, našla je tlupa toulavejch koček a měli hlad, i mý ruce jsou nádherně rozvětvený, čekaj mě nádherný zítřky a vyhulený včerejšky, kvartýr už dávno zachumlanej v záclonách, v bytě jen kus molitanu a bomba a vana a takovýtyvěci a jeden nápis od ňákýho podělanýho hipísáka DO WAR NEVER MORE. Zbytky jeho vlasatý hlavy jsou rozdupaný na záchodě,

„Tvý srdce je černý zmetku.“

10.12. Dnes jsem dostal hlášku, díky níž jsem opět přitiskl čumák k hlíně a loužím. Půdy byly prázdné, schodiště vrzala, z nebe visely zvony, všechny nás to vyděsilo. V prachu za oponou ležela vypáčená truhla. Na stěny se tiskly kostýmy uchovávané pavučinami. V truhle ležel střevíc. Prvý symbol jeho zvěrokruhu. Fragment nápovědy. Střevíc je krok, je počátek, je cesta. Rozběhl jsem se dál. Na cestu. Cestu za Ním.

„Zachraňte to zvíře!“

„A co když přidáš sůl a sýr a ždibec krve, budeš vidět všechno líp?“

Tyhlety už neznaj barvy, bylo to pro jejich dobro, oni už dopili dlouhý noci a rachtavý pití, jejich psi se učej trochu žebráckejch kousků, jejich diáře jsou prázdný, jen křížky, křížky a seznamy teplých roští. Viset na vločce sněhu, její kámošky přimačkávat k zemi, pozorovat noční autobusy, když se schoulíš a zavřeš oči, nikdo o Tebe nezakopne.

Píšu nádhernej dopis bez jediného neslušného výrazu. Adresát čistě anonymní, ňáká utajená osobnost, vývoj spěje k otrhanejm kalhotám, typický znaky ekleptickejch obličejů, na jiný úrovni sedí labuť, zkrátka mimoúrovňovej mrak se sněhem, ptáci se vrací, co zbyde z mýho těla, až to tu nadobro zabalim, chtěl bych bejt kytka nebo šutr, tělo je pár blbostí v zmrzlinovým kornoutku, jazyk nepříjemně dlouhej, basový tóny a v ledních medvědech spousta jisker a výřečnosti.

„Když včera tancoval, vypadal jak sjetej hlemejžď v poztrácenym parku.“

„Viděla jsem ty jeho oči a blesky, nevím, čím měl být.“

„You win some, you lose some.“ Said any marevellous fox.

Hudba hrála po svejch liniích, skákala po pódiu, nic nedělat a radovat se ze skleniček přilepenejch na rty, vyčarovat z černošky vášnivou noc, je dobrý ji strávit v opuštěnym sadu v břichu nejstaršího stromu, první tejden kdekoli je paráda, pak si začneš všímat zbytků kůže a rozmlácenejch kostí, ve studni se pase had, sníh se rozhňahňal, vítr se protahuje trubkama a střechou, duní po kolejích hladu, kolem spousta smějících se hub, skáče přes celej les, v patách zajíce a hlavně pušek, kolem lítaj rychlý mouchy, ďobnou Tě do zad, padáš na mech, baterky značně vybitý, v ruce kousek duralový trubky, v hlavě sen o připáleným pečivu, v balících padaj rozervaný hadry, na obloze armáda ptáků, lesknou se jak konec na vodě, nikdy je nedoženu.

11.12. Na skle královské lóže se vykreslil mrak. Neudělal to mráz. Půlka ho zmizela. Cítil jsem, že tu byl. Předstihl mne. Jeho pach se povaloval v šatech po loži s nebesy. Další díl Jeho zvěrokruhu. Půl raka, půl noci, vrátit se o půli zpět.

„Byl to parádní pocit sedět tam v těch světlech před lidma a vidět to všechno,“ říkal Radim a měl pravdu, přestože občas někdo křivě hrábnul po hozeným slově, svinská holka ho chňapla za ponožky, šel strach z jejích zubů, takhle to začíná, takhle to vždycky začíná.

Začal jsem myslet na něco jinýho.

„Přečtu vám jenom jednu dlouhou báseň, která je zajímavá tím, že je dlouhá,“ byl to dost senzační sen, zpátky jsme lezli přes korálky, šli němě přes ty papouchovský gesta, v ruce lať od sluneční cedule, spousta nápisů, bylo to největší pozérství celýho světa, chtěl jsem slehnout svýho přítele a ukázat mu sochy, patlal se ve svým smutku, koleje lítaly tichejma třpytama, zpytovali jsme nepopsaný stránky, ve mlejně byla sešlost s kytarama, ukážu Ti Tábor, kámo, v tejhle nádrži plave už roky vlhkej cikán, pamatuju i Vikingi, Ty vole, tady chlastali zemani v jedenadvacátým, sejmuli je bezpečáci, zmeškali ňákou malichernou bitvu, jejich myšlením lítaly sudlice a cepy, v tomhle potoce plavou kousky nepovedenejch machrů z nemocnice, nikoho prostě nezajímá, že mě vyhodili, prolez jsem voknem krze kopřivy, vypadal jsem jak myšák z Prešova.

„Né, nikam dneska nejdu, jsem smutnej a mělo by to tak zůstat.“

„Tak si vybul voči, idiote.“

Bylo to tak daleko, jen houkačka a ozvěna zašeptala smysl keců. Je zajímavý, když klečim pod stromem, připadá mi to, že za mnou někdo stojí, klečim vůbec nějak často, asi je to spojený s mým snem a mrtvolama, byl jsem tak trapnej, bezhlavej vlčák u dálnice, ty auta se furt někam serou, letadla se někam serou, psi se taky pořád někam tlačej, co z toho bude zjistíš po volbách.

Jo, jasně že ve všech liniích žijou blechy, pošli ke mně šlechtu kašpare a v zámku zrezly klíčky a do Velenic přijel vlak. Nechám popravit jakejkoli příběh, poslední velkej divadelní flák se rozbíhá k Italům, byla to hezká holka, smála se, ale milovala černý věci a zabijáckou tmu, nikdo jí nestačil, pak ji sejmul Aláh a jedno malý dítě, podezřelej byl nafouknutej pendrekář, byl šroub, byl vazba, klidně se z toho vykroutil, pak dostal nakládačku vod templářů, kousek mozku ležel v chlípným kontejneru, byl jsem hořící trajekt a kouřácký hřiby na Atolech, chvěla se zem a padaly vrány, proč si kreslit kudlou vrásky, havrani řvou jako krávy a slunce, slunce, slunce, tvrdohlavá sirka, pod stolem ležej netopýři a bolest a zranění a všechno to plácá křídlama, v drápech je tma, tam zabloudíš, hajzle.

Bez výstrahy práskne výstřel, máš skvrnu na košili, chvíli si přeješ, aby to byl ňákej blbej film, si jen houbař, turista nebo vyhořelej reportér, Ježíš byl prej taky kuřák opia, zemřel v jiný dimenzi než Ty, debílku, hlavní jsou Tvoje plíce a játra a kýbl vazelíny a obrazy na stěně a stíny, v Tvý hlavě čtverec a kouř a vymydlený přání, ruce semknutý dlaněma k sobě, něco povídáš, neznám tuhle hru, jsem strašně agresivní Číňan a kojot a zdeformovanej setr z desátýho patra.

Měl jsem taky svýho otroka, ale je to nebezpečný v týhle době, ze světa mi ho setřela Háňa svejma vlasama, krachlo to i v dolech, všude jen banální smolince, setřela ho vlasama strašně humálně, byla moc krásná, nikomu nepatřila, vzala svý tělo a přinesla ho ke mně, móc dlouho jsem se na něj díval, nebylo už co říct, trochu ho ke mně pošoupla, nikomu nepatřila.

12.12. Všechno je bílé. Lidé. Jsem přivázán řetězem, ležím na posteli. Vrčím a klestím si tesáky cestu. Ležím.

13.12. Slunce.

19.12. Slunce zapadá.

II.

„Co Ty seš za svinskýho hajzla, že svýho nejlepšího přítele necháš shodit v zamračenej pajzl.“

Párkrát si vzpomeneš na světlovlasou blond holku a brabencový snění, seš brablenec a poeta, snít o vybírání vstupenek, poznáváš věci rozbitím nosu, zvuk překližek s Tebou udělá zajímavý věci.

„Nikdy nebudeš velkej člověk, svou vejšku máš skovanou na vkladní knížce, nebudu se snažit se s Tebou bavit,“ promluvil jsem poprvé po několika letech. Byl to takovej balzámovej vodní opar, zpěv slavíka, šustot listí a spousta jinejch klíčovejch momentů.

Každej den nemůžeš stavět Řím, zmrznout můžeš kdykoli, v očích lesk po penězích, Romulus si klepe na hlavu, chci žít, chci si hrát, jednou se mi to nepovedlo, mincovní sekta rozprostřela svý sítě, medůzovskej gryf, s chapadlama se špatně chodí, v brašně předražený drogy, v Bosně furt válka a Ty si klidně v sklepě razíš kovový plíšky a maluješ papírový obrázky, na drogy máš igelitku, placku a vypůjčenej úsměv, pak to uvolnění, když si zapálil sklep, našel sekyru a začal si se rozmachovat, poslals dealera do prazvláštních komnat, úleva v Tobě vyšuměla v podobě ohromnýho trpaslíka, okamžitě si ho daroval, z minulosti jen vzpomínky, případ skončil, rádio uvadlo, rozteklo se po stole a chytlo angorskej přídomek, čaj se vydal na obhlídku mýho bytu, měl jsem návštěvu, řek jsem mu, ať vypadne.

„Táhni,“ řekl jsem mu. Zalezl pod koberec a tam chvilku vybublával.

„V mládí jsem dostal lekci vod Chamurabiho,“ stejně se toho nezbavím, na obloze krvavý čmouhy, tvářej se jak svatej Petr, kam kopnout polomrtvýho knihovníka, smířit se s tím, vyděrač v maskáči barví město na debilní zeleň, uklidňuje je jednotná khaki linie, popíjej vodku, odjet někam pryč s tim, koho miluju, s Lásečkou, do Zanzibáru, nebo k neobjevenýmu prďáckýmu ostrovu, mořská sůl vyžene ze mě toho ksindla, tohleto má bejt ale hnusný, proto sestřeluju anděli, natloukaj si držtičky o chodníky a stromy a polívku a benzín, plameny se válej po prknech hříšnýho domu, zahazuju zápalky, pouštim si rádio, pohoda, Lábus, tlačenka, zatlačuju inverzi do rohu a strhávám z ní šaty, nechci přehrávat jinou roli, za dobrou písníčku Ti daruju život pišišvore, ti chlápci jsou úplně stejný, nablejskaný boťáky, bouchačky, vyblejskanej vnitřek hlavy, na polštáři se válí paranoia, pod peřinou se choulí protivníkova dcera, ten ksindl ji bere za vlasy, mám radost, mám novej nůž, a cvaká, v pohodě projede břichem, ten prodavač tomu fakt rozuměl. Cítil jsem první kapky deště, jako vůl jsem žmoulal zakrvácenej nůž, chlap už v tom lítá, ten kretén tahá jazykem po zemi, skáču proti zdi, pak se utíkám přes most, tunel mě chrání před ostřížím zrakem zákonejch šviháků, za louží ležej bombóny a strašidelný rukavice, šlo to jako po drátku, vznášim se, sem nadnesenej nad tenhle dav, válečná lůza prodělala příliš krátkej šok, sejmul jsem člověka a dceru si koupil někdo jinej, bylo to k hovnu, sám to nedokážu, podplatim jinýho rybáře, má zkušenosti s vypoulenejma očima, v poušti hrál Mohamed karty s pohanským gulášem, přešli na tvrdý sázky, unaveně se vleču vlhkejma chodbama, házím po Tobě růžema, Kytičko, v parku je hrozně uchylů, Miláčku, pod nos mi strkaj fotky s mrtvolama, to jsou ti moji, nejsem si jistej, vo ničem teda jako nevim, kručelo mi v břiše hradní propadliště, na ARU měli poplach, sbíral jsem mušle a spoustu děsnejch bacilů, jsem strašlivácky začarovanej, napliju na Vaše hlavy, jsem vyprášenej Magor, platit daně nebudu.

Jen tak lakonická připomínka dávnejch časů, skandál v císařskejch lázních s holkou Vometákem, jako u hotelu před nádražím v Děčíně, di do toho tvrdě, nech ňákej vzkaz u Tobě naprosto cizích dveřích, skalp ksindla na klice, rád chodim temnýma ponořenýma cestama.

„Měli bychom s tím něco udělat,“ řekl ten první farizej.

„Naložíme Jána Krstitěľa do Autobusu a ...“ řekl ten druhý farizej.

„Ale kam s tamtím Hajzlem?“ Přerušil ho Jidášskej obrys na stěně. „Kašlu už na Vaše prachy ...“ Dodal.

Buřičský kecy si přeložily nohu přes nohu, na čele měly rozparek a nápaditý vyzvání, Na kopci je drak!, si mrtvej Tomáši, nevěřils, spousta jich vyrazilo proti Tobě, přicházejí hodiny, snídám pomaloučku, po celejch měsících přemejšlení vyjdu ven, vyjdu na balkón, město se rozteklo do šedivejch nálezů, komíny protáhly svý prsty do ještě větší vejšky, tam někde pracujou lidi, znaj, co je to televize, uměj se na ni dívat, budou mi chybět, jejich chování bylo naprosto děsný, zbytky stříbrnejch valounů jsem dával na pomocný akce, stejná silnice do Sarajeva jako před lety, jen lidi sou jiný, v době největšího hladu zmizelo spousta zvířat, zůstaly blechy a vykopaný jámy, na mě nemůžou, znám indický sátry, Velkýho Makaka, mám sedřenou kůži, nenávist v kebuli a modrej papír, zajímaj mě jiný věci, přijížděj kvanta nových mozků, mluvěj Americky, zbraně jsou jejich droga, jejich průměrnej věk je nízkej, vojna z nich udělá mrtvoly a chlapy, válečnej kokain, déšť, pysky, a celá tahle země vypadá, jako když premiér vymačkává uhry na tvářích svých fanynek a nasedá do letadla.

„Mysli si, na co chceš, ale teď buď se mnou,“ řekla. Její rty vypadaly jak rozesmátý motýli, zahodil jsem do kouta tuhle tématiku, vlezla do skříně a celou tu noc nedávala o sobě vědět, k ránu pak jukala, fláknul jsem po ní nožem a sirkama, vydržela tam celej tejden.

„Ty,“ řekl jsem tomu teplu vedle sebe, to stačilo.

III.

Hroutěj se všichni přátelé, tyhle vlakový spoje, Lucie jede do Němec, další pohltila Praha a Brno, cosi je prohnilého v tomto království, mý přání jsou v rozvodovým řízení s Ukrajinou, budu tak tvrdej, že si nechám vystavět most, v lepence je dobře, tam se chlapi maj, táhne se za mnou dav pošuků, slintaj a ňafaj, zápach mejch myšlenek je láká dál, čekaj úžasně převratný změny, teď už nás nemůžou sejmout všechny, na to už holky nezbalej.

„Nelíbí se mi ten Tvůj ksicht,“ řikal ten namodralej karatistickej týpek, můj dav ho obestřel svejma pavučinama, nemoh očekávat tak dlouhý nože, byl to zmetek a zradil svojí víru, když jsme odcházeli, vynořil se ze tmy stařec z Okinawi, byl to Funakoschi, mrknul se dolu a pliv mu na čelo.

„Hele, vole, ta noc nemá držátka!?“ Hlas zněl strašně prapodivně, hladil ňákou zimomřivou kočku, nad každým se snášela voskovaná hvězda, nad Jeruzalémem byl velkej mrak, velkej, tichej, hajzl mrak a z toho se střílelo, věčnej spor v moderní literatuře, světla zhasínaj, do bombónů přimíchávaj trhavinu, strop je šedej pavouk, chlupy vyrobený z cigaretovýho kouře, zabíjej ho její poupata, všechno se umrtví, stavení a rozesmátá cihelna s komínem a čápama, u stolu seděj na proti sobě Osho a Bukowski, ten hajzl ve mně zničil spoustu přání a šachovejch políček, Osho odjíždí na pozlacenym mraku, Bukowski vjíždí kamarádce pod šaty, nevím, co mám dělat, tak bylo psáno, vyhazuju je oba, jsem milosrdná díra ve zdi, vždycky je vůl, co chce střílet, ruce mám nervózní, objímaj opět kousek mýho nože, Bože, odkud ta nenávist, nikdy nezachránim protivníkovu dceru, bylo jí kolem čtrnácti a byla fakt moc pěkná, snila o trávě a pampeliškách, tenhle přepotent ji srazil k zemi, udělal z ní otroka, hlava se oddělila od těla, byl z toho celej ukojenej, kde seš teď Ty Božskej grázle, kam se poděly Tvý voayerský sklony.

IV.

„Třikrát se musíš vysmát naivní holce, pak je z Tebe chlap,“ řikal mi rytíř svýho gangu.

„To nebýt k smích, to být na pláč a smutek,“ promluvil můj Vietnamskej kámoš, kolem krku měl šátek a zoufalost v hlase, byl z toho souboj po životních rejhách, měli to tam oba, Vietnamskej dostával spoustu ran, rytíř byl bestie, nezřeknul se svýho gangu, kosmická rvanice bez vítěze, zuby nehty se drželi provázků, malichernost vypadávala z jejich ksichtů.

„Hoši, hoši,“ zněl konejšivej hlas, dva tři švihance mýho nože, Vietnamskej stačil sbalit svatostánek, kroky vedly k nádraží, můj vlak mi nikdy neujede, nebyl správnej čas.

V.

Většinou je dobrý za jízdy se držet, ale životem to musíš svištět, padat na tváře, čelist musí cvakat a podřizovat zraky slunci.

Dnes byla obloha samej sníh a mlíko, kabáty a košile zadělaný od jejich chlupů, pražce plný novinovejch článků, v mý tašce hlava největšího pornofila, byl král vyloupnutejch očí a odřených jazyků, byl toho plnej, že se třás, hodiny duněly, v plechovce se převalovaly bubliny a slůně, dnes jsem byl zase vykulenej z myšlenek, houpal se vítr a klátil nohama.

Na áleji se choulily listy svejma klouzavejma představama, vločky zchlazovaly jejich teplý ruce, byl z toho led a přebytečná láska, lopotila se letovejma potížema, obestírala dvě ikony, seděla v šatech, rozhalená noc, tváře od rumu rudý, měla z toho radost, tančila tango v zatáčkách, na asfaltový lajně, tudy někudy jezdily ocelový věci, místo nohou pásy, bylo to dávno.

„Jsem šaman Takarotů, přišel jsem Tě zabít.“ říkal šedošedej, v rukách zmrzlý růže, srst a bradavčitou hmotu, nervózní pohyby rukou, měl to bejt sen, sem ho chtěl umlčet probuzením, byl ale skutečnej, až moc skutečnej, se na nás dívalo spousta lidí z domků a oken a balkónů, byli hotoví z těch jeho očí, plátovaný bundy a vánočních koled, neměl už moc času, přeložil svou pomstu na jindy, musel jít strašně chlastat, bylo to štěstí, neměl jsem už hlavu na další zabíjení, odložili jsme vraždění na jindy, na svatýho Nikdáše, tak by to měli udělat všichni.

U popelnice stála holka, snažila se schovat zrnka z kukuřice, byla z Moldávie, nebo ňáký takový díry, třásla se po bílým prášku, dostala to jednou do břicha, doktor byl Hajzl a sám, přicházelo to na něj každou hodinu, dával jí stonásobný dávky, včas přišli lidi od Kříže, jenže ve skutečnosti bylo už strašně pozdě.

„Jak se máš,“ ptám se jí, protože, co jinýho se dá dělat s povadlym poupětem, než se jí zeptat a pitomě se usmívat, třásla se jak zmoklý vejce, chtěla sevřít právo azylu, byl pozdní večer, rozblencanej sníh, byl lásky čas.

VI.

„Hej, cirkusáci, ke mně.“

Třicet čepičářů odhodilo provazy a lana, nasadili si ohvězdičkovaný mundůry, hodili bobek na vlastní šapitó, nebavil je uzavřenej, vytáhli se svýma vozama z branky, bylo léto a pršelo, semknutej prostor zaslzel, táhli se s tim, jak Hanibalský drápy přes Pyreneje, Hanibal ante portas, a všechno vypadalo jak rozřezanej pes, to svítilo barvou a chutí máku, tři oslepený Ahmedi a louka, všechno ruku v ruce se zbrojařským ksindlem, co jim můžou připomínat hlavně?, jako tenkrát v Teplicích, byl mi strach a měl jsem trochu zimu, proti mně rosomák, něžná svině medvěd, v drápech otravu a místo mozku diletantskej chór, místo rafiček měli na hodinách utrápenýho Krista, v mládí miloval Jazz, teď čuměl dolu z nádražní haly, zase trochu vzrušení po tolika letech, budilo to zájem rozeřvanýho snění, se do toho ponořil, ale dopadlo to dobře, to byl nádor na jeho hlavu, nádor místo koruny.

„Tvý otázky zodpovim, až Ti zabijou hlavu.“ Usmál se, vlasy se přelejvaly ze strany na stranu, tak jak kroutil krkem, díval se vysoko nad moje oči, jeho zraky pak polaskaly hlínu a kapky červenýho potůčku, záhadně se usmíval, byl celej záhadnej, se rozchechtal strašně hlasitě a vyprávěl o včerejším kopání do zadnice Krišny.

„Včera jsem nakopal Krišnovi prdel,“ zařval, čelisti cvakaly psím smíchem, házel sebou, že se málem odpojil od svýho dřeva, se jentaktak zachytil a znova uvelebil, zatvrdnul a zchladnul do mrtvolný pózy, moc mu to slušelo, byl celej svatej.

Bylo to divný, nechci se opakovat.

„Hej, pouťácká  lůzo, rozmázlej kolotočáři mýho srdce, popadni svý berle a vyseklý tetování, vlez do jeskyně, v tom chrámu je šibenice, šibenice a židle po Tvým tátovi, koupil to v Ardenách do hlavy, nikdy mu už neřekli jinak než Mrzák, nasral i starostu, prostě se jednou pohupoval ve stodole, v průvodu jen pět lidí a farářův smutek ...“

„Po smrti bych chtěl bejt kytka nebo šutr.“

„Po smrti chci bejt kostelník, mym kmotr bude hrbáč z Matky Boží, možná že nikdy nevyplavu, tolik olova a smůly a keců ...“

„Jestli Ti vaděj tyhle varhany a smičce, zabal svou duši do termosky, svůj nos strč do odpadkovejch kukaní, čum na hvězdy a mrtvoly, čum do foťáku, ať vim, co s Tebou válka udělá.“

Poslední zimní sníh trhal ze střech laviny a došky, byly v něm ještěrky a vranky a spousta pohrdání, smál se chlap vod nadkříže, Trnová ležela nahá pod jeho nohama, bylo mu špatně rozumět, když jí říkal:

„Jestli zešílim, je to na Tebe ...“

20.12. Slunce mizí za vrcholem štítu. Vrch. Vzhůru! Na věž!!! Ležím. Střevíc. Rak?

22.12. Věž, Hrob, Kříž, Roh, Socha, Květ, Spolek. Běžím. Cítím ho, je blízko.

23.12. Chlap sešel z chodníku na silnici, vzal za zobák mrtvýho holuba, plandal mu kolem těla, a nakrmil jím popelnici. Kočka zavětřila a oblízla se. Na chodbě se ozvala rána, všechny nás to poděsilo. Dvěře se rozletěly pod náporem bílejch plášťů. „Tak jak se dneska máte, hoši?“ Už známe ty jejich triky. „Hm, hm, no jo ...“ Už  jsou tu zase, vyléčíme se třeba zítra.

Šárce

Šárce

                            Až budeš veliká

a já

budu Rimbaud

možná že se ani nepotkáme

a svět bude bez nás trochu prázdnější

Ale třeba Stromy

protože nejdůležitější jsou vždycky STROMY!

tak zalijme je svýma verši

Dokud jsi malá

Když už jsi krásná

MOTTO: Chlap jde opilou ulicí, jde sám s teplem v prsou, klopýtá

přes žížaly, skáče hrozivým kamenným průsmykem.

Chtěl by se opřít v dešti o mrakodrap,

odjet někam daleko.

„Vy asi hodně kouříte!?“

Zachroptěla výloha.

„Ne, proč?!“

Řekl chlap.

Březen 95, třeštění stromů se stává neslučitelné s kýčovitým záchvatem slunce. Je jedna skladba, kterou nenávidím. Pupen květu prdnul. Vyvalil své tělo. Tenhle svět by ho chtěl přivítat. Vykašlal se na něj. Chvíli na to ho hladily něžné prsty kruhové lásky. Velkýho Vejtahy a Hvězdičky.

„Jakpak se máš, potvůrko?“ Řekla.

„Hm.“ Řekl a zachumlal se čumáčkem do jejího kabátu.

Pak vstala a zase se vrátila.

„Jakpak se máš, potvůrko?“ Řekla.

Jen ji objal. Nebylo třeba cokoli říkat. Pravé děti by to pochopily. Vpařátoval se k jejímu tělu. Teplému a vonícímu.

Jiná kapitola

Světla se v městech zavřela

tak jako oči hada

První kapitola po jiné kapitole

„Ale Hvězdičko, lze provléci Trpaslíka kusem jehly?“

Vejtaha vzal mačetu a trošku bobulek do batohu a papouška a vyšli hledat vodopád. Hvězdička má ráda hvězdy a všechno ostatní. Já mám rád papouška a Hvězdičku. Jsem Velkej Vejtaha.

Druhá kapitola po jiné kapitole

Obloha se zachmuřila do zátylků prapodivných not. Obloha vůbec uvadala, zvlášť v poslední době. Vlastně od chvíle, kdy v pokoji Velkýho Vejtahy zazvonil telefon.

Měl chvíli strach. Nyní má Hvězdičku.

Ozvalo se supění a zvuk kartáčových štětinek. Vejtaha stál na zastávce, vpíjel se do Hvězdičky a větřil vůni pálící se kůže. Spojovací dráty šlehaly fousy a prskaly ohňostroje po věřících.

„Už jede,“ řekl Velkej Vejtaha a přesekl mačetou výpravčího. Ten se svalil s úsměvem a pozdravil.

„Děkuji,“ zachroptěl.

„Dvakrát k vodopádu,“ řekl Velkej Vejtaha.

„Děkuji,“ zachroptěl výpravčí naposledy a z očí mu cintala do klína krev.

„Ještě že nebrečí,“ řekl Vejtaha, „já se tak těším na ty vodopády,“ dodal a vykročil na perón.

Třetí kapitola po jiné kapitole

„Ale Hvězdičko, když se budeme milovat, umře slunce?“

Vejtaha se prkeně uklonil.

„Et sun svěnčili, drogye brenšči.“ Řekl Vejtaha očím ležících na pařezu. Je prý pravda, že dříve patřily trpaslíkům. Snad proto chodila Hvězdička od stromu ke stromu, hledala v kůře skulinky a šeptala:

„Jenom květinami?“

První skutečná kapitola

Město se pozlátkově zrcadlilo v mojí dlani. Kliďánko dřelo nebe věžema, rozhazovalo listí do svých pokojů, jel jsem jiným směrem. Chvíli to na mě zkoušelo, posílalo do cesty grázlíky a teplouše, našeptávalo únavu a rány a nebezpečí, trochu se kroutilo, jenže ta světla se medově třepala a rorejs to švihnul cimbuřím a křiknul si o pár snítek na oltář. Jasně že jsem jel vlakem pryč. Tam začínal proces s šílenstvím.

„Máš tu místo?“ Řek Ježíš.

„Jo, jasně, jasně.“ Povídám.

„Díky.“ Řek a sesunul se do sedadla a hodil křížem na zem.

„Myslim, že se mi to ještě hodí.“ Řek a únava ho drapsla za fousy a jeho syrskej přízvuk, oči se jemně zavřely, ozval se chorál a blikla svatozář.

„Shodil to ze sebe a usnul.“ Šeptal jsem si a sledoval kytkový pláně, jenže přišel ten chlápek s pizzou a paprskovej kamelot a kašlali klidně na Golgotu i s jejím porostem. To nebyl konec průvodu. Eště dva kybernetický myšáci, blbečci z výtahu, vzorce jim lezly z uší, tak jsem je sejmul.

Město mi mávlo a uzavřelo svojí papuli.

Druhá kapitola

„Ta noc byla vyrobená ze samých luceren. Já vím, že sbírat jahody po tmě, že sbírat jahody po tmě, já vím, to já vím. Hloupost. Ten můrák dělal pingla mléčný dráhy a já ho honil celou tmu a pak jsem ho lapnul a začal lámat křídla, protože je měl tak veliký, že trhal vírem stromy a mraky, a tak jsem mu je lámal.“

„A proč bys nemělo vyjít?,“ ptal jsem se Slunce. Už řinčelo na nebeský vrata. Tam seděl i muž. Byl celej zarostlej a pěstoval to Slunce. Muselo mu hodit pár fláků zlata. Brána se otevřela, muž vod Slunce vzňal ohněm a ječel.

„A proč musíš vyjít každý den?,“ ptal jsem se Slunce.

„Chci vyjít každý den!“ Křiklo a ožahlo mi oči.

Třetí kapitola

Koukala se na mne svýma svítícíma očima. Její šaty se rozpustily večerem. Padaly mi do kůže šupiny heboučkých a něžných květů. Byla moc krásná ve svém pelíšku. Pak už jsem ji musel sníst. Ňákej pták zařval a zavil si pes.

Vlasy se svázaly v milostné uzly. Nechtěly se nikam stěhovat, nechtěly se o ničem rozhodovat. Nechaly ty tělíčka, ať si dělají, co chtějí. Měsíc si houpal svojí cestu. Mraky se odplazily za ňáký kopce. Les si olizoval svoje denní rány. Začal jsem tušit něco o kočkách.

Jiná kapitola

„Heleďte, voni se perou, nebo co jako ?!“

Čtvrtá kapitola

Tenhle život je vlastně rosa. Najednou se objeví a pak zkrátka zmizí. Jenže se sluncem.

„Já bych chtěl ňáká zvířátka,“ říkal a hladil ji po bříšku.

Hodně se smáli, trochu brečeli.

„Já také, ale později,“ říkala a stuha paprsků ji tahala za nosánek, uzlovala vlásky a zpívala o vločkách.

Pak spustila ta hudba a to kolem se smrštilo do huňatého, teploučkého klubíčka, mlha zůstala viset za oknem a odřízla je od světa. Bránili se spoustě ran prstů, byli tak bohatí. Úsměvy se nořily do tmavých zrcadel. Pak se to přetransformovalo na parabolickou peřinku a oni usnuli.

Pátá kapitola

Zase tři dny umřely vlivem noci a já jsem se šinul šustotem listů, svítila světla a házely po mně paprskama. Kolem projížděly housenky trolejbusů a pádící sanitky odvážely další a další sebevrahy.

„Já bych všechny vejšky seříznul na vlny,“ přišoural se pomatený trhánek a sdělil mi svůj názor.

„Hm, to máš těžký,“ odesmál jsem se, „jak bys pak poznal, co je vlna, a co ne?“

Zaplály mu v hlavě krystalky myšlenek, jenže pak to vzdal a běžel si pohladit psa.

Šestá kapitola

Goltský oltář. A ta holka, co se ráda urážela. Měla na sobě sukni, čepici, hodinky, trikot žonglérů.

„Já už tři roky přecházím chřipku,“ pyšnila se a zvonila stříbrnými plíšky.

„Já už tisíc let přecházím mosty,“ odpověděl Velkej Vejtaha.

Holka, co se ráda urážela, se urazila a prskala po trávníku.

Velkej Vejtaha znechuceně odešel pro ručník.

Sedmá kapitola

Byl jsem posedlý nakreslit obraz. Mám už takovou potřebu. Každých sto let se to vyrve od srdce. Vyměnil jsem za plíšky spoustu barev a matlacích tyčinek a ohromné plátno. Pak jsem prohnal jeden les po celé stráni, a když už byl tak znavený, že se nemohl už ani hýbat, zasedl jsem k obrazu. Ten les se mi moc líbil. Tak jsem jej začal malovat. Zachytával jsem do plátna jeho zrychlený, nepravidelný dech a měnící se barvy ve tváři.

Slunce se převalovalo po okraji rámu a pak hapalo do kalíšku na praní matlátek. Strašně moc se ušpinilo a převrátila se nad nás noc.

Když už puštík zazpíval potřetí, sedl si ke mně Měsíc.

„Vidím, že kreslíš les, o čem ten obraz bude?“ Zeptal se.

„O lese.“ Odpověděl jsem.

„Hm. Docela se mi to líbí, ale už musím běžet.“ Řekl. „Nashledanou,“ rozloučil se ještě.

„Ahoj, pane Měsíci,“ zamával jsem.

Pak jsem se sklonil ke kalíšku na praní matlátek, vysypal jsem Slunce do trávy a řekl šup, šup.

„Šup, šup,“ zasmál jsem se.

„Jé.“ Podívalo se Sluníčko na obraz.

Vypadalo to na překrásný den.

Jiná kapitola

Nechci být milenkou francouzského krále

Osmá kapitola

Pojď sem

Chyť se mojí ruky

Přelez tu ohradu

Nenech se zastřelit

Devátá kapitola

Vyšel na balkónovou část, trochu ho jala hrůza, když zjistil, že žije v desátým patře paneláku. Nad městem se válela mlha a kouř. Dost toho umrtvovala. Moc si s ní nerozuměl, moc si s tím nevěděl rady.

Stál na balkóně, kňučel po něčem, co bylo daleko. Daleko asi tak dvanáct stříbrných plíšků. Zamračil se na to rozpatlaný město.

„Lásíčku,“ zakňučel naposled.

Pak už jen mhouřil oči a zahušťoval vzduch svými slinami.

„Skonči už, skonči už, skonči už.“

Jenže tma se ještě více kabonila a spustila další závěs.

Desátá kapitola

„Ty umíš nádherně čarovat,“ šeptal Velkej Vejtaha.

Venku se do sebe vpíjel mrak s jetelem, tráva voňavě spinkala, nikdo neházel slzama. Hvězdička si šeptala s hvězdama a cinkavě se smála. Velkej Vejtaha naslouchal, ale nerozuměl. Bylo mu nádherně smutno, melancholická radost, křupavé štěstí. Jako když se milujou motýli a Vy na to nechcete myslet.

Venku to do sebe prskaly barvy zčeřelé večerem.

Venku bylo zkrátka hezky.

„Ty umíš nádherně čarovat,“ zvyšoval hlas Velkej Vejtaha. Chtělo se mu křičet a nějaká věc mu vlezla do tělíčka, rozprostírala se do prstů, do rukou, do bříška, do vlasů.

Jedenáctá kapitola

Velkej Vejtaha se procházel s Básníkem. Šli nočním městem. Jen oni a černota. Tu držel Vejtaha za ruku. Navykl si, tahat ji v noci všude s sebou. Lampy ligotaly a blýskaly a sestřihávaly listí. Metly je pod ty dva. Barvily i oči těch dvou. Básník si půjčil od Vejtahy kabát.

„Promiň, prosím Tě,“ řekl a skočil do hromady padlých plátků.

Ležel tam na zádech a smál se. Smáli se šíleně oba.

Jiná kapitola

„Jste hovada,“ řikala.

„Pla pla pla,“ řikal.

Dvanáctá kapitola

„Někdy na Tebe prostě sedne bílá vrána. A Tobě může bejt smutno. Může trhat kytkám hlavy. Může srážet mosty k zemi. Může stát tři dny v kapli a čučet na klenby. Smát se žlutejm vočím, zpívat dlouhý chorály, vleklý a strašně nudný, může znásilňovat varhany, nakopávat prťavý brouky, vybírat popelnice a sypat to na Tebe, může ukazovat zuby, chňapat po Tvých prstech, dát to do svěráku.“

„Je mi smutno,“ řikala.

Třináctá kapitola

Básník to ze sebe chrlil, z jeho stroje lezly kilometry písmenek.

„Je to nádherný,“ řekl Velkej Vejtaha a držel v ruce svíčky.

Čtrnáctá kapitola

„Včera jsem slídil ulicema,“ řekl Sviňák, „a tři psi si to plazili za Tebou. Z očí jim tekly proudy nenávisti. Pak jsem potkal toho chlapa v stejnokroji Smrti. Znáš tyhlety prapodivný týpky. Něco po nás chtěl. Jenomže znáš to, od rána už mi padaly do tváří větve, patníky tloukly po nohách a ty barevný sny, nechtěl jsem se s ním vůbec bavit, a `Haf` říká první pes, `Haf` říká ten druhej pes a pustili to do něj. Zbylo z něj pár nitek drzosti a ten oblek.“

„Včera jsem nebyl vůbec doma,“ odpověděl Bodelaire.

Patnáctá kapitola

Ježíš se opíral o oprýskanou zeď. Držel v ruce nějakou kytku a kolem něj ležely rozházené kameny. O nohy se mu lísal modrovousý kocour a smál se. Ježíš se taky smál, protože věděl.

Posvátné ticho narušily kroky. Přicházel Velkej Vejtaha. Do očí se mu vpichovaly špendlíky slunce. Mhouřil oči a něco z něj vlálo.

„Se máš?“ Zeptal se Ježíše.

„Dobře, děkuji,“ odpověděl Ježíš. „Sedím tady v těch rozvalinách, opírám se o zeď, dívám se, jak dopadají špendlíky slunce a olamují omítku, zavírám oči a ten kocour se mi tře o nohy a směje se.“

„Hele, jak to vypadá tam nahoře?“ Zeptal se znovu Ježíše.

„To Ti nemůžu říct,“ řekl Ježíš.

Pak máchl rukou a měl v ní hůlku. Objevily se tam náhle dveře. Půl metru nad zemí.

„Už musím běžet,“ sáhl na kliku Velkej Vejtaha a zmáčkl ji dolů.

Měl už tam nejspíš to čtení slov.

Šestnáctá kapitola

„Hele, strom.“ Řekla Hvězdička.

„Hele, strom.“ Řekl Velkej Vejtaha.

„Hele, strom.“ Řekla Hvězdička.

„Ty stromy umějí tak nádherně barevně usínat.“

Sedmnáctá kapitola

„To jako jdeš na nádraží a myslíš, že Tě jako pustim, jo?“ Řval mu grázlík do hlavy.

Měl na tvářích otisknuty dlažební kostky, smetí, jizvy a touhu po stříbrných plíšcích. V kapse kabátu měl nůž a slupku od banánu.

„Ne, jdu si akorát koupit banány,“ odvětil mu Velkej Vejtaha. Tahle cesta mu už od začátku připadala nějaká divná. Ale tohle neměl rád.

„Zmiz mi z očí, někam se ukliď!“ Zařval Velkej Vejtaha a pozdravil mačetou slunce a zemi.

Jiná kapitola

To ráno řekl most: „Zboř mne, a já Tě zasypu.“

Osmnáctá kapitola

A proto se stala tahle kapitola úplně zbytečnou.

Říjen 95, teplo a světlo se nechalo ušlapat stádama letících ptáků. Volali na sebe v tom vzduchu. Odnášeli s sebou paprsky v jemnejch mracích. Pádili k jihu a vítr od nich utrhával ze stromů šaty. Jejich křik zbarvoval úplně nesmyslně krajinu. Vypadalo to jako hladovej expresionismus, ale trochu se bál.

Každou chvíli mě někdo zdvihal za hlavu vzhůru a tahal od stolu.

Den se válel ve škarpě a křičel: „Chyť si mě, chyť si mne ....“

„Nechte mě bejt.“

Devatenáctá kapitola

„Trošku se bojím zimy,“ držel Velkej Vejtaha Hvězdičku za ruku. „Všechno pokryje bílá barva, třpytivá a chundelatá a všechny šmouhy budou hrozně vidět.“

„Tak si uvaříme čaj.“ Řekla Hvězdička.

Vejtaha sledoval bílý strop podkrovního pokojíku, byla tma a venku se sápal po trávě vítr. Dunělo to jako pláč motýlů. Padáčky pampelišek už dávno popravil čas. Věděl, že Hvězdička má pravdu.

Dvacátá kapitola

Potkal jsem spoustu básníků

Utopenejch v očích

Je snadný bejt slavnej

Když všichni umřeli

Dvacátá první kapitola

„Sedni si někam do rohu a chvíli počkej.“

„A co mám jako dělat?“

„Čum do nebe a pozoruj svý ruce.“

Hlasy odtáhly svý řasy, seděl jsem na židli, ale možná, že to byly schody, měl jsem plný ruce růží a jablek a falešnejch vstupenek. Byla zima a všechny zdi se třásly. Okna se zbarvila do šeda a lidi s nima. Neexistoval žádnej spoj mezi kytarou a zašpiněnym chodníkem. Byla zima, a ta zima tekla ze střech přihřátejch domů a zlámanejch svíček. Jo, jasně, že jsem se snažil mluvit s nebem, ale bloudil jsem mezi vlastníma cudnýma myšlenkama, zkarbovanýma broukama a kořalou. Kdo, sakra, sem, a proč tu žmoulám ty věci a slintám po jaru. A Jezero je daleko, jen mosty, mosty a spousty zaneprázdněnejch myší a opuštěnejch obálek.

Snít o řece a kecat s rybama. Co dělat jinýho na kraji vody. Celej den jsem věnoval těm rybám. Byly studený, barevný a věděly toho zas příliš moc o životě a vodě. Házel jsem jim kousky včerejšího chleba. Krmil jsem je tím jednonohým pečivem a svýma kecama. Ryby byly fakt moc studený a úplně blbý. Vyprávěly o rybáři z Galilee. Motal jsem se moc, a tak si na nic nepamatuju. Jenom že jsem najednou ležel na trávníku, zpívali havrani a někdo mě konejšil.

„Roztáhni ruce a lehni se k tomu dřevěnýmu kříži .....“

Oči zas bloudily po hvězdnym stropě

v tom černym kotli to vřelo a bublalo

piáno hrálo jen svojí etudu

hubenej Pierot s dlaždičkou v klopě

„Seš bílá vrána, odleť, neplácej mi křídlama souvislý věty, Ty mžitku před očima, neházej to na mě, odleť, odleť!,“ křičel jsem a matlal kolem sebe rukama. Byl jsem svázanej v stříbrný pavučině, hrála hudba a všichni tančili. Bylo to chcípání bílejch ptáků, jako smrt, asi labutí. Do toho dělalo dozvuk několik chlípnejch racků a sasanky a kapradí a všechno prorůstal břečťan.

„Je mi úplně jedno, Pierote, co si myslíš.“

Chtěl bych, aby začalo jaro. A aby to bylo krásný, jako když jsme se ještě nikdy nemilovali, a pak to ráno po tisícím milování.

„Jen, prosím Tě nebreč.“

Ale bylo to marný, jako šváb v trychtýři na cukr. Pierot odkapával na zem, tam se to třpytilo a obecenstvo tleskalo, jako šneci v růži.

Usnout vysílením a nikdy neobjevit ten svůj parník a rudou Ameriku. Neměl jsem žádnej kmen. Cesta se klikatila mezi věžema.

„Poslouchej to tikání hodinek, víš, co se to odsypává?“

Běžet za svým časem jako dobrej vocas, bejt nechutnej stín. Votravnej a zbytečnej.

Cesta byla jako kámen, uslintávala se kopcema, občas plivla nějakou tu louži. Bludičky kroužily pustejma stromama. Ty stromy pamatovaly jiný doby. Znaly jiný lidi a jiný písně. Milovaly trpasličí pískot píšťal. Obepínaly větvema dobrý harfy. Jít tou cestou znamená umřít pro okolní svět. Pro blyštivý neóny, vodrbaný baráky, plechový posouvadla. Chceš poznat velkoměstskej blues? Promarnit prachy v ruletě? Je nádherný vidět v padajících listech motýly.

„Ale Hvězdičko, já jsem viděl v lese Víl. Byla sama, celá bílá, jako ty vrány a sníh, byla nahá a moc krásná. Co jsem měl dělat s jejíma vlasama, než je vzít a jít se s nima projít, brouzdat se trávou a tichejma řekama, skákat do stromů a křičet a zpívat a povídat o kytkách. Říkala, že mi ukáže, kde leží Jezero, kam choděj milovat antilopy.“

„Povíš mi o nich něco?“ Koukla se smutně Hvězdička.

„Jasně, že mě můžeš vzít za ruku a pudem tam, kde žijou spousty městskejch papoušků, tramvaje jezděj kofeinem, tam, kde sedí ten skřítek a kolem utíká řeka. Najdeme stáda antilop, ten jejich orchestr u Jezera. Kolem nás projde vodník v tom mym vytahaným svetru, zatváří se okatě, pustí pár slůvek na řemínku a řekne něco chytrýho, zkrátka chytře vodnický řeči, jako že se někdo fláká v kaolínových dolech. Budeme čekat na jeho slova a on se zašklebí, udělá svý věčný brekeke a skočí si do vody pro kamínek.“

„Brekeke,“ zařval a v rákosí plácla voda.

„Nejseš malinko senilní pózér?!“ Ptala se Víl Velkýho Vejtahy, cynicky a povážlivě, jako když zapálíš sirku a skočíš do plamenů, dřív než to zhasne.

Dlouho pak ležel Vejtaha v zasypaný tmě a volal přes pasti.

„Hvězdičko, Hvězdičko!,“ volal, pasti svíraly čelisti, třásly se ničit a uzavírat.

Ze tmy se vynořil pomatenej Medvědář, zkontroloval své náčiní a skočil na Vejtahu a začal ho hladit.

„Poslouchej, Hvězdička nepříde, je daleko, hajá.“

Jeho medvědi chřestili řetězama, zvonce dunily, drápy skřípěly po betonových pevnostech.

„Medvědáři, medvědi, nechte si v rukou svý chromovaný cingrlátka, musím vypálit ze svýho vlaku, je tu horko a ticho a pučí tu smutek a jedovatý houby, chce se mi spát, nutěj se ke mně paličatý sny, po kterých člověk vypadává z postelí, straší tu cizí slang a popraskaný boty.“

Zastavil se až blízko řeky, kde medvědovský skřeky vystřídal chřástot baru. Díval se na most, po kterým přijížděly vagóny, pod ním žbluňkala voda a myši, měsíc si houpal svojí cestu, myslel si svý.

Vejtaha se opíral o špalek hustý mlhy, kroutil v ruce zrádným sklíčkem, co mu někdo vrazil do dlaně, upíjel a něco jako rosa mu teklo po tvářích.

Křičel na sebe, věděl, že umí spoustu zbytečnejch věcí. Dyť neni žádnej marnotratnej elév, ani odloženej bonbón.

Pak mu něco koplo do brašny, nadneslo do vzduchu a zakrylo oči.

„Heleď se,“ řekl Velkej Vejtaha, „nemám na Tebe náladu, pošli mi sem toho šišlavýho Šalomouna.“

„Tim si mě nakrk,“ pifnul Ježíš pěstí do lopuchu, ale zavolal toho Židovskýho Krále.

„Co byste si přál?“ Otázal se velmi zdvořile s graciézností promodralejch petrklíčů, a to mi vrtalo hlavou, jak je to možný, ty petrklíče a tolik dobrýho pití, a tak jsem se ho zeptal.

„Jak je to jako s tima petrklíčena?“ Řekl jsem.

„Bylo jich dvanáct.“ Řekl on.

„Proč dvanáct?“ Řekl jsem na oplátku.

A on se usmíval. Nechtělo se mu odpovídat na tolik proradnejch myšlenek, ztrácet čas s červama, co vrtaj mojí hlavou. Oba jsme byli ale spokojení. Procházeli jsme se, bylo to trochu vymyšlený, ale bylo to o životě.

Jiná kapitola

To neni konec světa, to se jen míchá stesk s vodní parou.

Dvacátá druhá kapitola

Velkej Vejtaha byl vnořený do šuplíků a pokoušel se přemýšlet. Přál by si znovunajít cestu k vodopádům, jít s Hvězdičkou a z dálky by už bylo slyšet to nezaměnitelný šumění. Znovunajít zelenou trávu, šeříky, listy a obrázkový chodníky. Přebarvit sebe na žluto i okolní svět, proplouvat teplejma a něžnejma nocema a řikat právě tak něžný slova. Chce se zase s Hvězdičkou rozeběhnout k pelíšku a najít tam unavenej, stříbrnej měsíc a on by je obalil svejma nitkama a spal by a jen tak něco by ho neprobudilo.

Vejtaha otevřel oči. Měl je ještě slepovaný od toho stálýho snění. Hvězdička se tam stála a rozeběhla se k němu. Objímal ji strašně rád a hrozně labuťácky. Pak se k sobě tulili v pelíšku, co se dřív smál jak veselej drak, ruce se propletly.

„Jé, Hvězdičko,“ probudil se Velkej Vejtaha, „víš, zdál se mi sen, že jsi loužička, kterou asi nějakej déšť už nemohl vzít s sebou a já jsem se jemně snášel z nebe, protože jsem byl jen vločka, spadnul jsem na Tvojí hladinu a Ty jsi se mě dotkla a to mě rozpustilo, bylo to moc nádherný a dlouhý a já jsem chvíli měl strach, že se nám narodí malá antilopa, ale teď už se nebojím, jenom mi bylo trošku smutno a krásně zároveň, nesmíš ode mě utíkat. Na ty mraky si přece můžeme sednout spolu.“

„Já jsem se taky chvilku bála, ale teď Ti chci dát pusu, protože jseš moc velkej kouzelníček.“ Šeptla Hvězdička.

Poslední kapitola

........ a jak plynul čas, kdy Hvězdička a Velkej Vejtaha milovali a stárli, bylo napsáno spousty

zbytečnejch

keců,

syrových jako tramvaj.

... a svět byl prolezlej,

uši měl slepý

I.

Ledasco a Umlácená a Snová

Bylo to už strašně dávno, noc voněla tonikem, byl kočičí bál, křišťálový lustry kroužily obrazce, barevná sonáta za mrtvýho Anděla, bylo to hrozitánsky smutný, cynickej škvár z učebnice mineralogie, ten Anděl byl lítací rubín, měl ňáký řízení v poušti s cizim chlápkem, jakýkoli zdržení popudilo lvy, písečný angoráky, oči rudý jako Ďábel, rouhalo se to do slunečního kolovratu, proběhlo to strašlivácky rychle.

Když jsem otevřel oči, nevěděl jsem, kde sem se to dostal, bylo mi šedě, něco se dělo, v ruce mačetu a v boku hada, krev byla moc teplá Lásko.

V beduínským plášti dobíjet Atiku, ležet v zámecký zahradě, koně za těma trubkama, pozorovat propletený nohy antických soch, jejich nahota zas šimrá chrousta v Tvojí hlavě, jen málo lidí ho dokázalo utratit a najít opravdový drásající milování, kdy se jazykem zavěsí za mrak a v lůžku proud mušlí a řas, zkusit bejt plameňák, proměnit se do ještěrky, na konci cesty dvě vztyčený sfingy, tohleto pochopí málokdo, představy žalostných holčiček, zvolna se propadat, sochy jsou jejich holky, nikdo nechce bejt sám.

Jeden černoch si zamiloval blues, vydržel u něj celej život. Sex bez lásky umrtví nakonec tělo, listí je povadlé, nikdy nepodleh průsvitný herečce. Byl u toho, když se Diane di Prima milovala s Krišnou, byli tak blízko reinkarnačnímu shonu, její karmou byla smrt, vim, že pak brečel 40 dní v Kalifornský oáze, až sem slyšel San Franciskej švistot běsnících kytek. Láska se tady natáhla. Něčí nahej výkřik vzbudil všechny kytky. Pomalu vstávala z postele. Aby neomdlela. Stovky hádků se převalovalo v jejím břichu. Na okně visel čtverec. Čaj byl plnej arzenu a kostky cukru vylejzaly nad hladinu.

„Tak už spolu zase mluvíme, co?!“ Žvatlala Umlácená, její prsty se potácely po jeho ramenech, u žaludku jí seděl ten zvláštní pocit, její srdce bylo teplý, a struny vlasů se zařízly do světel, seděli spolu a na těle se blýskala zrcadla.

„Chci jen, abys věděl, že jsem ráda.“ Řekla dál, protože neodpovídal, byl už moc starej na spoustu věcí a příliš pohádkovej, s tím svým úsměvem, popadl svý boky a skočil do jejích očí, kolem nich se zmítaly vycházkový hole, nad oknem semafor a drátěná ruka, gobelín se uhnízdil u stropu, ohnivá jatka a hejno pouštních šelem, byli rozpálení, jejich písně lítaly celou tou nečíslovanou Avenue. Máš jedno, jestli se to zastavilo na Karláku nebo u originálu statut of the Declaration of Independence pomíchaným mezi mostem, kanálem a sandwichem sádlatýho pasáka.

Prostince se protáhla, polštář vraženej do temene, na očích myší ocásky. Vedle v pokoji sedělo piáno a jeho prsty se ho dotýkaly, hladily dvojbarevný klapky, pokoj voněl kadidlem a prachem čilimníku, Thermopyly byly daleko. Chtěla se ho zeptat, co dělá, a tak se ho zeptala.

„Co tu děláš tak po ránu,“ usmála se a dlaně se semknuly na jeho hrudníku.

„Hraju Ti písničky,“ řekl a zaklapl poklop, „od té poslední události raději nechodím spát, bloumám ulicema, učim se trochu přemýšlet.“

„Řekneš mi o tom něco?“ Otázala se.

„Jindy,“ řekl a poplácal dlaní po hřbetě její ruky, žíznivej pavouk, v nose spoustu mečíků a touhy po svobodě.

„Nejsi na to ještě připravená, Umlácená, víš?“ Dokončil svou větu.

Kdysi poznal světlovlasou Sazi, často psala básně o lásce a smutných básnících, v tom roce vůbec umřelo hodně Lásek a Básníků, miloval ji, ač neměl, miloval ji, protože to všechno chtělo, často se kolem nich rozprostíral hřích, ale neuměl moc plavat, košili rozhalenou až na žebra, nakonec poznala život dříve než on. Byl to vůl a děsnej hajzl, jakoby věřil tomu, že s vlasama odejde zbytek, celej ten zabiják, ten vůl tomu věřil, byl holej jak připravený kuře, zařazenej a obroušenej. Chvíli to táhnul s Víl, ale byl moc malej na tak velkou lásku.

„Za koho mě máš.“ Řekla Víl a věděla, že toho trpaslíka už nikdy nepolíbí.

Byl teplý únor, brutální konec zimy.

Další skok jinam, bylo mu z toho nanic, když se stával větším. Teplouš z nádraží, co mu slíbil pár náramnejch službiček, božínku, ty další už ho tolik nesebrali, děvky v Děčíně, policajti, pěsti u jeho hlavy a předrženci, co kroužili kolem nich. Bylo mu zle ze všech srdcervoucích ranhojičů, vykladačů ušoustaný mantry.

„Heleď, Umlácená, podej mi ruku, půjdem se projít, svět se bude točit i bez nás, po pár kapkách špiritusu i s náma, dáme se do toho, chytrý nás nedostanou.“ Říkal.

„Dobře, dobře, ale cestou mi koupíš nějakou kytku, klobásu a podkovu pod naše štěstí, můj táta chtěl bejt prezident, přeletěl oceán a dostal nakládačku od Sumerů, zavřeli ho, když vkládal do sušenek hipísácký letáky, takový kydy nikdo nepotřeboval, půjdem se projít a vítr a pití vysuší mý slzy a zacuchá myšlenky ve vlasech, hvězdy budou studený, nedostaneme ze sebe ani ždibec lásky ani slovíčko, umrznem teď v létě, Tvůj kabát je děravej ...“ Řikala.

„Tak chceš jít, nebo ne?“ Zaptal se trochu naštvaně.

„Ale jo.“ Řekla a utřela si oči.

Tyhle dialogy byly vražedný jak americký Leporelo. Na krku nastydlý šátky a nos sedřenej, to první otevření očí, když se stala dospělou, v ruce hřejivou náruč, první večer nelze zapomenout, spousta věcem a lidem to nevyšlo, válej se po chrámech, i ze spánku sevřený dlaně v gestech, kterým rozumí jen Bůh a kostelník, protože, kdo rozumí zvukům zvonů a oltáře, pochopil Bibli, zklamaná duše prošla škvírou pode dveřmi, jednou v noci mě probudil křik, ženská trčela za nohu z okna, řasy až metr nad podlaží, byla svlečená a zbičovaná, jen křičela nesouvislý věci.

„Víc Arabů, chce to víc Arabů!!!“ Řvala, noc se kabonila v kouři z pochodní, nevim, který to bylo století, měsíc byl ryze tureckej, nemyslela to snad vážně, už nemyslela na nic, spala jak eskymáckej pes, nedopsala žalostnou báseň o svojí uhrančivý dceři, nebyla to nadávka.

„Z čeho mě osočuješ puberťáku.“ Seděl na zemi pouštní chlap. Čekal už měsíc a deset dní, až přijde pravda a prozradí to konejšivý slovo.

„Sem hyena, muži, sem vzteklej had.“

„Tim mě nepolekáš, hovado, táhni od mých přízraků ...“

„Pojď domů, prosim Tě.“ Mluvila sklíčenými ústy Umlácená, „zbláznim se z tý ženský, hasičů a snítek pelechů, jsem zmatená jak lodní šroub, nemůžu bejt vyřezávanej Papuánec ve výkladní skříni,“ oči měla vyboulený, rukama pohazovala směrem k němu, třásla se jak opiovej mrak, hledala písek pro svojí hlavu, našla jen tři básně tý ženský, cvrnkací kuličku, opar a břitvu, na nebi vyplázlo oči druhý slunce ...

„Krávo, krávo, co to děláš,“ držel ji v náručí,  potřeboval hrozitánsky pomoct, oblek zničenej jejím rozhodnutím, „krávo ... proč ... dyť já ... heleď ... neusínej ... miluju ... hej ... já Tě ... miluju!“

Po roce přifrčela izraelská sanitka, ovázali je oba fáčema, pro samou krev nevěděli, kdo je kdo, cokoli změnit, nikdy není pozdě.

„Stoupněte si tak a tak a já to pak zmáčknu,“ říkal maniak přes fotografický křivky nahejch ptáčat, „udělejte nějakej gryf s těma vlasama ...“

„Vím, že to nenecháte jen tak bez povšimnutí.“ Řekla ona. Byla to Snová a její duše byla čistá.

„Až pak holčičko.“

Byla asi nějaká divná vodoinstalace hvězd, protože někdo zazvonil, nic nevěděl, zazvonil u Tvého bytu.

„Hej, pane Fotografe, vůbec Vás neznám, hledám Umlácenou, byla hezká, její krk neunes váhu hnědejch očí, je mrtvá, neviděl jste ji tudy někudy procházet?“

„Víte, dost jste nás vyděsil,“ řekl Fotograf, „můžete dokázat, že nejste manžel té slečny tady?“

„Zahoď štětec kejklíři, pohlédni do mého těla,“ a vyplázl jazyk a čelistí zastřel dveřní kukátko.

Snová se smála a její vlastní ruce ji hladily po vlasech, tvářích, ňadrech, bříšku, čarách nohou a poupat, a když on vyrazil dveře, poklekla proti němu a řekla, že ho miluje.

„Chtěl bys líbat roušky z mého těla?“ Řekla.

Když to začalo dělat tůůůůt, odpojili Umlácenou od přístrojů, sundali z ní poslední fragmentky oblečení, servali z kůže leukoplastě a obvazy a křikli na dementního Tondu, pelichavýho Umrláka.

Stála u zlatejch vrat, trochu se styděla, byla nahá, dokázala odhalit svojí duši, čekala dlouhý čas, na nebeský klice cedulka

Nerušit !!! Bůh

„Ahoj,“ říkám jí. „Jsem starej stovky let, znám papouščí lety a horizontální zkratky.“

„Na to se můžeš vysrat,“ říkám jí a ukazuju na tu ceduli. Ona stále mlčí, mraky netrpělivě přešlapovaly, „prostě se mi líbíš,“ vysoukal jsem to ze sebe, „jsem úplnej Magor,“ povídám, „ukážu Ti cestu.“

Podala mi ruku, nasedli jsme a duhovej panák nás hodil k hrnci zlata, zkrátka nám byl dopřán ten správnej konec, „Jé,“ řekla Umlácená a drápkama pokropila pár těch zlatejch plíšků, „budeme spolu bydlet ve srubu a budeme se milovat,“ řekla, „a koupím Ti nějaké pořádné vošoupaný kalhoty,“ dodala.

„Tý brďo,“ řekl jsem, protože se mi to líbilo a úplně jsem zapomněl na dementního Tondu Umrláka, že ho musím zítra zabít.

A ráno, „A hele ...,“ povidám, protože v tom teplym pelíšku se z Umlácený vyklubala kněžna podzemní dráhy a moc voněla a úplně jsem zapomněl na dementního Tondu Umrláka, že ho musim dneska zabít.

Popadl jsem ji za kousek zad a bříška, procházeli jsme stromama, kouzelná zahrada na průzračný poháry, kolem tekla řeka, já byl znovu had, sme se zkrátka zase milovali.

„Asi Tě budu muset prodat Snová, sem už přejeděnej Tvejma pokrmama.“ Řikal.

„Pojď holka, bílá hůlka znamená smrt, nechci se ponižovat, nechci Tě prosit, hledám holku, co by mi dokázala zachránit život.“

„Ta běžela tudyma.“ Řekla.

Kolem mě šel chlápek s dívkou jako ze sna, strašně se podobala světlovlasý blond Sazi. Táhli za sebou mlhu jako šálu, vona brečela, sem zrovna volal Ježíškovi, nebo zkrátka někomu jinýmu, držel jsem v ruce sluchátko, kolem mě horký sevření.

„Kam vláčíš tuhle princeznu,“ povídám, protože byla korunovaná krz podzimní listí, noci a bezejmený okna, dýmky, mlčení a vostatní ty něžnosti, tak jsem to tak pověděl.

„Kup si jí,“ povidal ten chlápek, co byl náramně podobnej papežovi, ale nebyl to jeho brácha. „Dej, co máš,“ povidal, „a vodpustim Ti všechny křivý pohledy, cos mi poslal po obláčku.“

„Si jí klidně zabal.“ Povidá eště.

Jsem mu dal kaštan a kámen, pár chechtáčů, byl jich rovnej milión, a taky to sluchátko, co mi drželo přirostlý k dlani.

„A co s ní budu dělat?“ Zeptal jsem se.

„Co chceš, Ty vole, seš úplnej magor, no ne?“ Říkal on.

„Sem úplnej Magor,“ říkám mu, „mohl bych si ji i ... pohladit?“

„Dělej, co chceš,“ povidá, „Snová je vod teďkonc Tvoje věc,“ a začal se smát jak nedoschnutej beton.

Odslintával se pomalu dlaždicema, trvalo to moc dlouho, Snová dýchala létem, styděla se za svojí nahotu, nikdy se jí nestala takováhle věc k večeru u náměstí, dal jsem jí svůj kabát, strašně se mi hezká, byl po Lincolnovi, v čumilech se vařila voda, mám si snad zacpat uši ...?

Umlácená políbila Snovou na oko, kolem nich protejkala řeka, kuchyní a skříňkou u televize, musel jsem jít pro jídlo, tak jsem v tom pokoji nechal aspoň svý prsty, bylo to heboučký, explodovala tma, chtěl bych, abyste mě pochopili, dneska sem seděl tři roky na písečný duně, kolem lítali Andělé, upíjeli mi vodu a kradli velký ořechy, semtam řekli moudrý slovo, nevěděli, co znamenaj akcie a půjčky a ekonomický průvodce a vodíkovka, měli jiný starosti, oklepávali si roucha od svýho písku, kradli mi jídlo a pití, posílali hlášení do oázy, na nebi bylo napsáno

Nerušit !!! Bůh spí !            Bůh

bylo mi z toho nějak špatně, v písku byl zahrabanej korán, mý ruce byly krvavý, chtěl bych, abyste mě pochopili, nezabiju dementního Tondu.

II.

Dostávám nové roztrhaný kalhoty

Hned ráno odříkal budík vstávací ceremoniál, a pak mě nechal být. Oblékl jsem si své kalhoty a teplákovou bundu a stříbrnou čepici a vydal se do práce. Vešel jsem do ohromné místnosti, kde chodili ženy v kostýmcích, zpívaly stroje a v nejtmavším rohu budovali pohřebiště. Měl jsem za úkol vozit konve s číslem 1 a 2 a 3 a 4 z jiné místnosti do této místnosti k cedulím 1 a 2 a 3 a 4. Pracovalo se mi výtečně, ale pan ředitel mne neměl rád, měl jsem pro něj příliš stehy upravené kalhoty, nekoukala mi kolena tolik jako ostatním.

Toho dne vařila Snová s Umlácenou báječný oběd, z těch nejkrásnějších věcí. Vařily oběd a líbaly se a slunce bylo žluté jako jejich pocity. Zaklepal jsem na dveře.

„Ťuk, ťuk, ťuk,“ ozvalo se za dveřmi.

„Prosím,“ řekly ony.

„Tady jsem já,“ ozvalo se za dveřmi, a protože řekly ´dále´, vešel jsem dovnitř.

„Dále,“ řekly ony.

Sundal jsem si teplákovou bundu a stříbrnou čepici a vstoupil do kuchyně jen ve svých kalhotách. Byl jsem smutnej jak albatros a židle trošičku zavrzala.

„Co se Ti stalo,“ zeptala se Snová.

„Vyhodili ho z práce, protože ho neměl rád ředitel a jeho roztrhaný kalhoty byly už moc vyspravený a starý,“ řekla Umlácená.

„Pošlu pro doktora,“ řekla ještěrka na okně.

K večeru zaklepal na dveře maličký doktor s velkými brýlemi a rolničkami na čepici. Před rokem ho odsoudili k smrti, když zabalil nějakou šlechtičnu do kufříku s lékařskými nástroji, ale pak se na něj zapomnělo. Vyndal si skalpel a píchl mne pod koleno. Pak se s jiskrnou odhodlaností rusovlasých laní vrhnul ke stolu a rozcupoval chladivou ocelí nejnádhernější večeři, co kdy v této kuchyni vyrostla.

„Myslím, že už je vám lépe,“ řekl, „co myslíte?“

„Víte, pane doktore, ale já ...“

„Neděkujte příteli,“ řekl on, „dlužíte mi stotisíc chechtáčů,“ říkal.

„Ale já už mám jenom tu ještěrku,“ řekl jsem.

„Nu dobrá, v pořádku,“ odpověděl a smetl ji z parapetu do tašky a zmizel.

„Raději Ti zítra koupíme nové roztrhaný kalhoty,“ povídala Snová s Umlácenou a začaly si klopýtat prsty ve vlasech.

V noci jsme leželi všichni na kuchyňské lince, protože v ložnici řádili cizopasníci, jejich mlaskání a bezostyšná hrubost nás několikrát vytrhnulo ze sna, ale při vzbuzení slunce se z mlsných zvuků a cinkotu kovových kuliček vyčarovaly nové roztrhaný kalhoty. Poděkoval jsem Snové a Umlácené, políbil jsem jejich jazyky a šel jsem se kouknout na půl dne po obchodech, abych si je mohl dobře vyzkoušet. Umlácená hladila Snovou po bříšku a pak se pomilovaly. V celém široširém světě se nikomu nechtělo dělat nic jiného.

III.

Nové roztrhaný kalhoty jsou paráda

Když jsem vcházel do posledního krámu na předměstí, zrcadla byla plná rajek a brablenců. Všude se válelo jehličí a prodavačky si třely pokožky schované pod šatním oblečením.

„Dobré pozdní ráno,“ řekl jsem, „mohl bych si u Vás vyzkoušet své nové roztrhaný kalhoty?“ Zeptal jsem se.

„Já nevím,“ řekla ta s tím ohromným ďobancem od ptakopyska, „víte, strašně to tady všechno svědí.“

„Nejhůř jsou na tom ty zdi,“ pravila ta druhá taky s tím ohromným ďobancem od ptakopyska.

„Myslíte, že bychom si mohli sundat všechny naše šaty?“ Potřásla hlavou ta třetí, která doma pěstovala stádo ptakopysků.

„Víte, co jsem Vám chtěl už prve říct?“ Zeptal jsem se obou všech třech prodavaček.

„Nevíme.“ Zapěly ony chorálem kánon a ze zvonice vyběhlo spousta těch divnejch vlaštovek, jak jim kostelník říká rorejs, a ňáká ta antilopa.

„Cokoli,“ odpověděl jsem a rozběhl se domů, protože se mi už stýskalo.

Cesta byla dlouhá a starodávná, samej most a šachta, stromy obsypaný hlídačemi a kyrysnickými jednotkami a zvuky chrámových varhaních křídel a moštováním jablíček. U dlouhý čáry jsem potkal ředitele peněžní banky. Okamžitě mi nabídl práci.

„Umíte počítat od nic do desíti a něco k tomu?“ Zahájil křížový výslech.

„Ne,“ řekl jsem a ukázal jsem mu všechny prsty, co mi zrovna trčely z rukou a zastínil jsem paprsky lampičky.

„Výborně,“ řekl on a dával si záležet, aby světelné bodce naletovaly přímo proti mým očím. „Budete tedy generálním ředitelem výplatové komise,“ pronesl slavnostně, vytrhl šňůru ze zástrčky, omotal ji kolem lampičky a zmizel.

Rozběhl jsem se domů ještě rychleji, vždy tři kroky za svým úsměvem.

IV.

Sám

Na zeď vykresloval paprsek zlomený prsteny. Nebe se malinko krabatilo, mrak byl totiž samej krab, tam, kde se přes noc vytahuje mléčná dráha, ťapala zběsilá stonožka a rozkvetl můj modrý tulipán. Nikdo vlastně ještě neví, že můj tulipán je modrý. Jeho zárodek jsem směnil na trhu za nové auto. Šlo jen o to, udělat radost Snové a Umlácené. Jsou pryč. Odešly ještě před tím, než vykvetl můj modrý tulipán, o kterém to nikdo nevěděl, že bude modrý, a ani já jsem to nečekal. Řekly, že budou mít spolu miminko, abych se nezlobil, a že musejí jít.

„Víš, budeme mít spolu miminko,“ řekla Snová.

„Víš, budeme mít spolu miminko,“ řekla ta druhá láska.

„Nezlob se, ale ...,“ řekla Snová.

„... musíme odejít,“ řekla Umlácená.

A odešly. Odešly pryč z města, za hranice, odkud se ještě nikdy, nikdo nevrátil. Ani žádná Snová, nebo Umlácená, nebo miminko. Nikdo.

„Máš to těžký,“ povídal najednou nějakej upovídanej Hlas.

Objevil se najednou jako první sníh a nebo jaro. Měl fousiska a rozčepejřený vlasy, montérky a na rameni kočku, skoro si zpíval, úsměv od ucha k uchu nakreslenej šílenstvím zahnědlý hrudky. Obloha plná vrtulníků a sirén.

„Byl oblečenej do ohromnýho kožichu. Kolem sebe měl náklaďák, a tak ho prostě řídil. Viděl jsem je, jak jejich kroky vtahuje zatáčka, stalo se to na fleku, sakra,“ povídal ten Hlas.

„Byl jsem se tam podívat,“ pokračoval ten Hlas, „bylo to zlý.“

Skoro si zpíval, úsměv od ucha k uchu.

Doma bylo prazvláštní ticho. Potok změnil směr a zbylo z něj jen kousek natrženýho lina a koberec, cizopasníci leželi ztuhlý na hromadách kolem postelí, v koupelně dva děsně smutný zubní kartáčky, rozežraný rámečky, lístky a hromada jinejch věcí čekaly na cinknutí zvonku. Vše pokrýval prach. Samota tížila jak nůše kradenýho uhlí, tížila jako tři tuby prášků a jeden nedokreslenej potrat. Bylo mi tak smutno, před tím se nedá nikam skrýt, musel jsem se o to aspoň pokusit, vyklouzl jsem ze skříně, prodal všechny pásy louky, kromě jednoho drnu s fialkami, a koupil jsem v železářství krásné nové letadlo. Moc se mi líbilo, bylo to totiž mé první letadlo, a bylo tak krásné. Okamžitě jsem popohnal vrtuli mého létacího stroje, stáhl krovky a vysunul křídla, stroj párkrát zaklepal zobákem o dveře hangáru a vznesl se do výšky. Neměl jsem v úmyslu ztroskotat a tak jsem se vyhýbal hejnům strakapoudů a jinejch pouštních ptáků, mihla se i zebra a ohromná chlupatá kočka s dlouhýma vlasama. Právě ta vlasatá kočka se vrhla na zlý myšlenky, honila je mezi stromama a travou, jednu po druhé, jako myšičky, hamky ham.

V.

Eště sám

„Jé, prosím, poodstupte,“ řekl mému opálenému tělu jeden hrozitánsky zakrouženej šnek. „Víte, jste jako tma a té se já bojím, víte, kdybyste byl černoch, šáhl bych si na Vás jako na Kominíka, ale ti tady v lese nerostou, jenže Vy jste jen opálenej housenkovej příživník, bez vlastního motocyklu, jé, já bych chtěl někdy fičet takovou rychlostí, že by se mi panožky ve větru lámaly, a žádnej černoch, snad Vám nevadí, že malinko slintám,“ říkal.

„Ale vůbec ne, Hlemýžďku,“ říkám mu a on se začervenal a ulita se zakroutila o další závit. Prostě povyrost o dobrej metr. Byl hodnej jak listí, dvě noci jsem přespal u něj v domečku. Měl tam palandu a já spal nahoře a on dole, a někdy jsem doběhl pro snídani já, a někdy on. Nevím, jak to dělal, ale vařil speciality všech zemí, kterými projezdil příč na příč. Bylo to moc dobré. Přes den jsme se procházkami vzájemně doprovázeli. U sedmé studánky jsme potkali nádhernou dívku. Byla svlečená jak pápěří, možná že to byla víla a možná že nějaká holka, smutná duše jako já. Tak jsem se na ni usmíval a mával a posílal jí prsty po havranech. A ona pomalinku obejmula mého šneka a zmizeli mi z očí. Zůstal jsem úplně sám. Bylo to velmi krásné.

Sedmý den byla rozcuchaná neděle, pokoje mého bytu se se mnou ještě mazlily, probírali jsme se všema těma titěrnostma k úplnému přivítání a obědu, po dlouhých pauzách, opět vonícímu. Můj byt mě laskal a vypadal, že je ňák tak rád, vcucával kuchyňské melodie a mával ohonem, až zvonily talířky. Koupelna vychytala všechny ty desinfekční návleky, co jsem nasbíral během posledních mřížovanejch dní.

Kapky se mi ještě probíhaly po vlasech a zápěstí, když se ozvalo „ťuk, ťuk, ťuk“.

„To bude asi někdo za dveřmi,“ řekl jsem si.

V témže okamžiku, jen o ždibínek později, se bytem opět rozbublal potok, záclony se rozpadaly na stáda motýlů, barevnejch jak podzemní dráha a obrazy Van Gogha, na tenhle signál byt čekal. Pokoje se seřadily do veselého houfu, všechna čerň překapala parapetem k ňákýmu ohromně smutnýmu básníkovi, načla se sada pozlátkovejch dní.

Utíkal jsem ke dveřím přivítat svého nového hosta.

„Ahoj,“ řekla, „já ...“

„Jasně, jasně,“ odpověděl jsem jí a zahrnul ji polibky.

„Jsem Hvězda,“ zašeptala.

Věděl jsem, že takhle by mohla vypadat má láska.

„Klidně mi tak říkej,“ přerušila mlčení dveřních kousků, „nějakým způsobem by mi nevadilo, když mi tak budeš říkat,“ dokončila své přerušení a její ruce ohraničily ticho a nářek.

„Nevím, co na to říci,“ mrknul jsem pohledem na ni a pak zpátky do rohu.

„Chtěl bys mne pozvat dál, nalákat mne na čokoládu, nebo obrazy, nebo drobečky, nebo tu Tvoji zvláštnost ...“

Povytáhl jsem si palci obočí do nechápavého gesta.

„Tvůj potok přece,“ objasňovala mi okamžitě svá slova a skryté významy, „teče prý kuchyní a končí někde v obýváku u stolku na televizi,“ pokračovala.

„Můj potok nemá konec,“ řekl jsem jí.

„Prostě mu chybí konec.“

Smála se stále hlasitěji.

„Nekončí,“ dodal jsem ještě, ale to už i ze mě byl veselej mravenec, „ano, chtěl bych Vás pozvat dál,“ pošeptal jsem jí a taky jsem to udělal.

„Pojďte, prosím,“ řekl jsem.

VI.

Vypráví svuj příběh

„Narodila jsem se, bylo mi tak kolem pěti let, byla jsem celá nahá, svraštělá a mé obočí se mačkalo v koutě. Byla jsem takový malý zázrak, sníh v červenci, posmrkaný jaro, a proto jsem byla mnohokrát přilepena rty k prostěradlům, úsměvy a nadšené výkřiky se tlačily v houfech kolem mě. Moc ráda jsem si hrála ...“

„Nedáte si čaj?“ Otázal jsem se velmi opatrně.

„Ne, děkuji Ti,“ usmála se a otevřela svými rty pokračování příběhu. „... můj otec koupil komín uprostřed pole. Byl to nádherný komín. Stejně jako můj táta. Byl odlaždičkovaný bedněním a sutinami, z oken čouhaly břečťany a láhve, jeho výška se táhla do soumraku. Pláž byla plná postřílených mravenců a někde tam ležely i tátovy vlasy, prsty, ruce, nohy, peníze. Máma chodila po pokoji, oblečena jen do klobouku a třpytivého prstenu, a když jednou našli tvary jejího těla pod přikrývkou, byla už dávno na svých cestách ...“

„Chcete pusu, nebo jo?“ Přerušil jsem ji velmi decentními posunky.

„Nevím,“ řekla, „co myslíš?“ Špičkami ukazováčku rozepnula první knoflík od svých šatů.

„Teď se svléknu,“ usmála se, „budu se chvíli kochat z Tvojí bezradnosti, pak se budu chvíli hladit a laskat, pak vstanu a půjdu se kouknout do zrcadla jak vypadám. Na tamty věci zapomeň, nejdůležitější je stejně ta má láska k pampeliškám, takže ...“

„Smím?“ Zeptal jsem se.

VII.

Celej

Celej další zítřek závisel jen a jen na krabičce od sirek a řevu městskejch papoušků. Vleklo se to jako referát z etnologie, stroje běsnily svými deformačními výkyvy lopatek, chvíli bylo jaro a jindy červený nosy, stromy padaly setnuty v gestech útěků na tváře, místo pádící housenky zaplnil u zastávky příjezdovou cestu Jazz, 58 křepčila na mostě, divadýlko pro daňový poplatníky, Večer se přidrkotal zmačkanej jak formulář, tekly z něj stýskací slzy a radost. Nastoupil jsem do něj a hezky jsem ho pozravil.

„Ahoj Večere, vezmete si mě k sobě?“ Zeptal jsem se ho a takový ty věci.

„Si nevybereš,“ odpověděl a zaklel. No, znáte to.

„Nebude mě Vaše semknutí bolet?“ Zeptal jsem se ho.

„Nech si svejch keců,“ řekl, „nemám tu jenom Tebe prťavče.“

„Na Tvý kydy nejsem zvědavej.“

Prásknul jsem mu pěstí do nosu.

Tu noc byly hvězdy zamčený celou noc. Ráno bylo oteklý, mačkalo si bouli, plazilo proti mně jazykem, jenže.

Hvězda se protáhla, koukla ven, podmračila se, podívala se na mne a něco řekla.

„Ty jeden.“ Řekla Hvězda. Pak vytáhla všechny svý kouzla a Ráno se mnou udobřila.

„Co sme si, to sme si,“ řeklo Ráno.

„Už to nikdy nedělej,“ řekla mi Hvězda.

Celej ten zítřek vláčel liknavej Apolón rybí hlavu, všecko se obestíralo blahem jak kapradí, Kočák zpíval svý vrnicí chorály, jiskry mu lítaly v kožichu jak včely.

Procházeli jsme se všema tima obrazama, bezporuchovej provoz, stavili sme se v ňákým krámě, tajdletouc výlohou, šli jsme krz duhu, já a Hvězda a všechny ty paprskový modlitby mezi náma. Hrál jsem na flétnu, kolem hopkali kozli, všechny stavební slohy nám vyráběly klenbu, držel to jen ucamranej pták a ňáký naše milování, sme zkrátka byli hudba, basovej klíč v ruce, soprán nacpanej do tuby, a housle, a čela, a lvi. Pohybuje se to jako kolotoč, pravá láska na spadnutí. Civěli jsme do nebe, náruče rozevřený.

VIII.

Pak ...

Pak přišlo parádní přítmí, potulovalo se puklinama parku, po parapetech, pískalo promyšlený písně a plísně, plašilo pavouky a laskající listí, lízalo z louží lopuchovou lásku, loudilo lasice, linie a lovecké lakoniky, lepilo leporela lavin, mělo moc málo makových semínek, mělo moc rádo.

Mohla za to kometa, nebo zenový šípy, byli do toho zabořený po pás, vláli jim vlasy, na zemi rozházený záchytný sítě, koukali se nahoru, všichni čučeli na zářící vocas, kňučeli, bylo to silný, ruce a tlapy plný nářadí a žalmů, šli do toho, podepsali všechno, dotazník a dláždění, na zemi nebyla ani kapka krve, nebyl to brak. Ale láska.

IX.

„Ne! Ne! Ne!,“ tělo se mi třáslo, srdce bušilo ve spáncích, plíce někde v krku, modrofialové kruhy se rozplývaly do reality. Lampa. Okno. Strop. Oči běhaly místností. Lásečka spala vedle mě, klidně oddechovala. Ruce se mi třásly, hlasivky temně chrčely, pokoušel jsem se udělat postoj. Koberec zaduněl pod pádem zpoceného těla. Pak jsem se prudce rozběhl ke koupelně. Slzy rozostřovaly zrak. Chladivý porcelán mísy. Dlouze a nádherně jsem ze sebe vyhazoval svůj sen.

Na nebi zamrkala hvězda a vyřítila se k záhubě. Měsíc. Obrovský měsíc se houpal oblohou. Myslel si svý.

Otevřela oči a probudila se.

Pust si plyn

nebe nezmodrá...

Předmluva

V špinavý hospodě. V kobaltových řečech. V sazích toho města. V ruce držel nit z klubka svýho času. Deset centimetrů vlněné šňůrky života. Dokouřil cigeretu, zapálil si druhou. Nadechl kouř a přiložil žhavý konec k vláknu. Plamínek si vyskočil. Poslední feťák padl na dlažbu. Znamenalo to konec jedné Epochy. Znamenalo to konec světa.

První kapitola

Zahlédl Martina, jak vláčí na provázku tu svou Tramway. V jedné ruce držel paletu, oči zarostly vlasy, to už dávno. Jemně se usmíval, opilý do tohoto dne.

Frank k němu přišel, poklepal na rameno a řekl ahoj.

„Ahoj.“ Řekl Frank Martinovi a přivítal jeho rameno svými prsty, přibitými k dlaním houkáním sirén, sov a dvaceti třemi lety.

„Ahoj.“ Řekl Martin a jeho zuby se roztříštily ulicí.

Frankovi upadly slzy do náruče ulice. Začal vyprávět svůj příběh. Martin ten příběh znal. Už si na něj ale nepamatoval. Mozek mu zavedl jeho vzpomínky do míst v černých dírách sklípků hlavy. Nikdy se už neměly dostat ven. Občas tloukly do duhovek a bubínků Martinových orgánů. Nechápal, ale možná, že se mu to líbilo.

Petr, Pavka, Rad a Kotě se ušklíbli, když kolem nich drkotal Tramwayový vůz. Somrák šoupal sandály kamenem, barva z palety prýskala do země obrazce, které trvaly právě tak dlouho, jak bylo třeba. Na pravém rameni mu visel chlap. Krk mu rval pláč a úleva slané řeky omývala dlažební kostky. Něco mu šeptal.

Luci chvíli váhala. Její oči se zajiskřily vzpomínkami a smutkem. Prsty ponořila do svých zorniček.

„Ty si vážně nevzpomínáš?“

Kotě se schoulilo pod stoličku a čumáčkem cuchalo koberec.

Druhá kapitola

Frank už byl takovej, že se nedokázal zamilovat do normální holky. Vždycky to byly divoký vlasy, špatný hlasy, divný časy. Byla to motýlí láska mezi věžema, dopisy jezdil trhat do Francie a spoutěl je rozervaný z vejšky. Pak házel slzy a ty se rozstřikovaly, na nebi si rvali křídla racci, byli chechtaví, přinášeli padlý oběti, káleli na sochy i kňučícího člověka, zobáky měly jinou práci. Často jsme chodili zaklesnutý ulicema a on rozhazoval sítě, já mu pak pomáhal tahat, brblal nějakou pitomoučkou písničku, svý úlovky si dovedl vychutnat.

Pod praporem slunečnic házel drobky ptákům. Vyžívali se v tom, že řvali své básně proti hradbě stromů. Listy žloutly pod přívalem něžností a sprostých slov. Listy se poddávaly křiku vzduchu. Listy šuměly a kružnice nebe byla řezána útlocitným mrakem. Co je mi do pár Kapek vody, které jsem ani neznal. On a Tom.

„Hej, Guru!, dej ať vzejde Tráva, postav se na zadní a pověz, co čeká tenhle Svět.“ Má krátká modlitbička končící s pravidelností kyvadlového závaží, „Zařiď, Guru!, ať žijou křídla motýlů.“

„Si Magor!“ Řekl Petr. Ten blonďák na hydrantu slunce. „Úplnej Magor!“

Co je mi do pár uhrů, které jsem neměl rád. A šup ho. Radiátor noci pozvracel den do černa. Tolikrát jsem mu to říkal: „Nepij, nepij!“ Tak jsem si povzdechl. Způsobem Dítě zlobí. Mám totiž rád hvězdičky nebe. Pánejo, padaj děťátka, padaj.

Doktor zkontroloval výsledky mých testů. Lejstra se mu probíhaly rukama, oči těkaly písmenkovým poselstvím. Pak se usmál a ubezpečil mě, že s těmi mými sny to nebude tak strašné a poradil, že bych neměl dělat to a to a to a to.

„S těmi Vašimi sny to nebude tak strašné,“ ubezpečil mě. „Neměl byste dělat to a to a to a to.“

Proháněl jsem se po louce. Byla mi příliš malá. Kopýtka šlehaly vítr, jiskry smíchu sršely a blyštěly a prskaly o vodní hladinu, jako když se hvězdy každé ráno topí v moři a sůl rozežírá jejich chlad. To pak pár maníků naláme na kostky, naháže na Tirák a labužníci dostanou své lanýže a kaviár a bačkory na důchod.

Zakopl jsem o pampelišku. Mé tělo se řítilo na stín holky. Maličko se posunula a jen co jsem se zachumlal do oblaků ručníků a přestárlých mravenišť, představila se mi.

„Jane.“

„Ahoj, Jane!, já jsem Martin.“

„Vím,“ řekla, „znám Tě.“

Prokecali jsme se až k půlnoci. Jmenovala se Jane a byla skvělá jako louka, já dopadl hůř.

Svět hučel. Obrázky ťapaly naditými bulvami očí. Hlavu si někdo odřízl  a odnesl v nákupní tašce. Strašně se mi točila. To jak ten chlápek pokoušel osudem odstředivou sílu a vytáčel rukou nádherné kroužky.

„Tak co Vaše sny, už je to lepší?“ Usmíval se Doktor v bílém plášti potřísněném rudým životem a řípou.

„Nevím.“ Odpověděl jsem zdvořile. „Víte, potkal jsem Rada v báru U chechtavýho voka. Pak nám otevřela Dolly dveře. ¢To je Rad!¢ Řekl jsem. Znali se možná ze školy. Políbili se. Obejmuli. Myslím, že když jsem otevřel to víno, ztratil jsem je rázem oba. Asi to, tak mělo být. Odešel jsem.“

„Co Vaše lekníny?“ Zeptal se Doktor, protože chtěl vědět, jak se daří mým leknínům.

Pak se klidně mohla stát ta věc v tom otrhaným autě, kdy zněl pláč a mlaskání skla. Věc se nikoho netýkala. On se prostě rozhodl. Nechci se už o tom bavit. No, znáte to.

Vlnění dne se přepásalo na vřes. Jane za jeho duši zapálila svíci. Nejdřív pustila plyn. Vždy milovala vůni plynu. Vím, že jsem ji měl příliš rád. Automatická detonace.

Očmoudlou zeď pokoje zdobilo písmo:

Martine,

maji psi barevný sny?

„Vyprávějte mi některý Váš sen z poslední doby,“ požádal mě doktor.

„Vlkodlak pil v kavárně čaj. Lžička cinkla do kafíčka, o chladnou betonáž podlahové krytiny. Víte, nevím, jestli mi porozumíte Doktore. Šel jsem. Šel jsem vpřed. Les hrozivě šuměl. Koruny o sebe mlátily, snažíce se vydat co největší zvuk. Snad abych nemohl zaslechnout to, proč jsem přišel. Vkročil jsem do časoprostoru. Autodráha měsíce se se strašným hlukotem roztříštila o pánvičku. Takové velké volské oko. Za mnou spadla větev. Snad chtěla zabránit mému odchodu. Zemřít. Rozhodl jsem se klidně zemřít a šel dál. Našel jsem ji na pasece. Seděla na pařezu. Máchla řetězem. Zachechtala se. Znělo to po sušenkách, ale nebylo tam nic k smíchu. Pak už jsem jen letěl. Křik dětí. Hrozný nářek psů. Bál jsem se o Lásečku. Víte, kdybych ji objímal, skonala by v křečích. Myslíte, že psi mohou mít barevné sny?“

Doktor mě ujistil, že to s mými sny nebude tak strašné a poradil, abych nedělal pět šest věcí.

„S těmi Vašimi sny to nebude tak strašné.“ Ujistil mě Doktor. „Nedělejte těchto pět šest věcí.“

Poděkoval jsem mu a měl jsem se k odchodu.

„Děkuji.“ Řekl jsem mu a vykročil ke dveřím.

„A jak je to s Vašimi lekníny?“ Zeptal se Doktor, protože ho zajímalo, jak se mají mé lekníny.

„Dobře.“ Odpověděl jsem mu. „Děkuji. Vyřídím jim od Vás pozdrav.“

„To budete laskav.“ Opáčil s úsměvem Doktor.

Potkal jsem Rada a Dolly. Tvářili se příliš zamilovaně, než aby si mě všimli. Bloudili ulicemi, bloudili po krámech. Jejich dnešní milování se za nimi táhlo jako střeva z kočky. Tak nádherně a vlhce po chodníku.

Slunce hrálo parádní Jazz, jenže ta babka nepochopila, proč si Básníci hrají. Frank mi pomohl přestěhovat mou knihovnu do nového bytu a deku a příbor a můj kaolínový hrneček, hlavně však lekníny. Jemně jsme je vyndali, osušili kořínky a přenesli v klíckách ke mně, do nového bytu.

Seděla na zemi. Její dlouhé černé šaty předznamenávaly hvězdnou sametovou noc. Miluji černou a mraky. Nevnímala.

Seděl jsem na zemi u Zdi. Před sebou tu krásně vysněnou holku.

„Hejhejhej, zavři oči, zavři oči.“ Šeptalo něco mému tělu. Krásně voněla. Karty padaly z purpurové oblohy. Vedle hráli ti dva vlasatí Lady Black v Mozartově stylu. Trhla se mi z oka řasa. V bluesovém rytmu zastřihala trávník. Kytara protínala žíly Karlova mostu. Takže to bylo v Praze.

„Ahoj.“ Řekl jsem jí.

Kývla na pozdrav.

„Kytka.“ Řekla.

„Fajn. Já jsem Martin, ale můžeš mi říkat třeba i Charlie.“

„Jak chceš, Charlie.“

Byl moc krásný letní den. Tenkrát jsem okamžitě nevěděl, jaká je Kytka náramná, světýlková holka. Andílek. Tenkrát jsem jí okamžitě neříkal Lásečka. Dali jsme si pusu.

Ve schránce ležel lísteček se vzkazem:

Přestaňte se ničit a přijďte mi,

prosím Vás, říci něco nového

o Vašich leknínech.

Doktor

Zahodil jsem žiletku. Hřbety rukou chtěly napodobit ježka. Nepodařilo se mi vyřezat ostny.

Frank sušil trávník a utíral prach z mých leknínů. Hladil jsem je konečky prstů, na které stékala krev. Jejich nádherně zelené listy. Jeden list se sroloval a vypadla z něj kovová žába. Skočila na vršek vany a ukryla se někde ve škvírce horního přepadu.

„Když se budete často koupat a sprchovat se svými lekníny, stane se z Vás Stulík nebo Vážka.“ Prohodil Doktor a s mírně svraštělým čelem do mne vbodl injekční stříkačku.

„Co Ty víš o duze, čokoládové tmě a kočkách?“ Zeptala se Kytka a malinko se ušklíbla.

A když to skončilo, sroloval jsem dlaň v živou studnu bez vody a dna a vsunul tam květ orchideje.

„Tohle je duha, čokoládová tma a kočky.“ Pověděl jsem Kytce, pohladil po řekách vlasů a nastavil ruku do úrovně jejích očí. Drze jsem ji druhou rukou popadl za bulvu a otáčel listy pod víčky. Pokoušel jsem se číst.

„Nech toho.“ Zavrněla a dala mi pusu.

Podíval jsem se mu do očí. Zavrtěl  jsem hlavou. Někdy se prostě divím, že ho už dávno někdo nesejmul. Otočil jsem se a odešel. Do tiché noci se ozval jeho mocný, alkoholem šifrovaný hlas: „Sráči! Zkurvenej sráči!!!“

Tak jsem byl zkurvenej sráč. Měsíc byl pod mrakem. Vypadalo to na teplou noc. Bylo mi najednou krásně.

V deset večer někdo zabušil na dveře. Kávové lžičky vesele zvonily a vytáhly mě z vany od mých leknínů. Navykl jsem si už dávno spánku s mými lekníny. Zvuk Kávových Moka lžiček, mne polekal. Bál jsem se, že už jsem Stulík.

Byl to Hank. Potichu mne pozdravil a omluvil se, že mne vzbudil.

„Ahojky.“ Zašeptal Hank. „Nevzbudil jsem tě?“ Optal se.

„Hojky, Hanku!“ Pozdravil jsem a obdaroval ho kamínkem a květem leknínu. Byl svěže bílý a také bíle voněl, po vzoru dlaždiček, z té obrovské dálky.

„Mám se tak a tak.“ Řekl Hank.

Odpověděl jsem a bílý pták prosvištěl mými vlasy a zaryl se zobáčkem do pampelišky.

„Hanku,“ oslovil jsem ho, „zůstaň tu, jak dlouho budeš chtít, ale, prosím tě, neubližuj mým leknínům. Mám tolik rád své lekníny.“

Odešel ještě tu noc.

Večer s Kytkou byl perfektní. Po večeři jsme šli do galerie. Prolezli jsme tam tajně škvírou pode dveřmi a začali jsme se procházet parkem u řeky. Vyprávěla mi o svém životě. Snech. Nosil jsem v náručí Labuť a pozorně ji poslouchal.

Vzpomněl jsem si na Jane. Když ještě žila, procházeli jsme se jednou podobným místem.

„Chceš vidět mýho strejdu?“ Zeptala se tenkrát. A šlo se. Měl malej bar kousek od náměstí. Rozhrnul jsem pavučinu, kterou si tam nechal udělat na místo dveří. Kliku tvořil chlupatý pavouk. Ošklivě se na mne podíval, když jsem ho navyklým pohybem stiskl. Na sobě měl, stejně jako strejda, námořnický tričko, krátký hustý vousy a tetování na ruce.

„Řikej mi Kajk, Parde.“ Pravil strýček.

„Řikej mi Pavouk.“ Řekl pavouk.

„Charlie.“ Řekl jsem.

„Rád tě vidim Charlie.“ Zachechtal se Kajk.

„Já tě taky rád vidim.“ Dodal pavouk.

„Ahoj Kajku. Ahoj Pavouku.“ Pozdravil jsem Kajka a pavouka. Měli pořádný stisk. Políbili Jane. Vyprávěli o tom, jak byla malá.

„Jak se Ti líbil?“ Otázala se s jistou obavou.

„Jsou prostě skvělí.“ Ujistil jsem ji.

„Kdo Oni?“ Podivila se Jane a ponořila se do mlhy.

„Kdo Oni?“ Ptala se Kytka. „Poslouchal jsi mě vůbec?“ Ptala se Kytka smutně dál.

„Promiň, Kytičko,“ omluvil jsem se lítostivě a řekl jí, že jsem myslel na něco jiného.

„Myslel jsem na něco jiného.“ Přiznal jsem se. „Najíme se?,“ nadhodil jsem.

Pak jsem zmáčkl Labuť, vzal jsem dvě vejce a uložil Labuť zpět do obrazu "Labutí příroda". Miloval jsem tento obraz. Namaloval ho jakýsi Baudelaire, jakýsi básník v prokletí. Na plastice ohně jsem uvařil vajíčka a o rám oblíbeného obrazu "Labutí příroda" jsem je rozklepl a podal Kytce. A popřál jí dobrou chuť.

„Dobrou chuť.“ Pohladil jsem ji.

„Ty nebudeš?“ Optala se.

Vysvětlil jsem jí, že ne.

„Ne.“ Řekl jsem a odběhl do oddělení květin. Snědl jsem Goghovy Slunečnice. Bylo mi báječně.

„Miluji tě.“ Šeptal jsem pak celou noc.

„Děkuji ti.“ Políbila mě Kytka a prsty mi přivřela víčka.

„Né, já děkuji Tobě, že jsi!“

Procházel jsem se venku. Vlny do sebe narážely a spěchaly dál. Naslouchal jsem jejich příběhům, nářkům a vzkazům utopených těl nešťastných lásek a Plameňáků. Ta voda znala více než já a jen v zimě se zastaví, to její putování přeruší mráz. Tehdy se zastaví myšlenky.

Bylo půl čtvrtý a měsíc přikývl.

Zmačkal jsem poslední stránku knížky a počal jsem bezmyšlenkovitě pojídat tu sehňácanou kuličku. Plivl jsem písmenka na zeď a znělo to jako Miluji Tě!. Tak jsem probodl ten nápis jazykem místo šípu. A Kytička se pousmála. A já jsem ji objal do úplného splynutí.

Doktor se mračil. Zkoumal můj stav pomocí Larev a Daktyloskopie. Zlobilo ho, když zjistil, že se to nelepší.

„Sakra, sakra.“ Řekl a odběhl vedle do pokoje a začal vysávat vodu z akvária. Vprskl ji do stříkačky a píchl mne pod žebra. Když ani to nepomohlo, snažil se prohodit Sestru oknem.

„Já už budu hodný.“ Šeptal jsem do mlhy. Všichni jsme věděli, že asi ne.

„Celý tento týden jsem měl ty klidné chňapací sny, pane Doktore.“

Ležel jsem na lehátku a pozoroval jeho oči. Byly tentokrát velice klidné. Vmačkával mi svůj palec hluboko do ruky kousíček od zápěstí.

„Neberte už to svinstvo.“ Plácl mě prosícím pohybem přes dlaň. Spousta křižovatek na životní rýze. Piáno na střeše domu, uslintaná malina, vyplázlej pes.

„Jaké že jsou to ty sny?“ Zeptal se po chvilce.

„Víte, pane Doktore,“ začal jsem své vyprávění, „to spím se svými lekníny, nebo objímám Kytičku,“ začervenal jsem se a zakašlal, „a najednou přiletí Můra. Víte, pane Doktore, opravdová, skutečná Můra. Dlouhá jako brusinková lampa. A já, víte, pane Doktore, mám ohromné nutkání ji chytnout a prostrčit špendlíkem, až někam k milování.“ Začervenal jsem se a stiskl pevně víčka k sobě. Obličej se mi slil dohromady a Sestra mi začala odčerpávat kapičky krve na další a další testy.

Vika jsem potkal náhodou. Vika lze potkat jedině náhodou. Měl jsem radost, že ho vidím, a tak jsem mu to řekl.

„Víš,“ podíval se mi do očí, „myslím si, že Ježíš už je příliš vytahanej. Už ho příliš mockrát ukřížovali.“

„Jo,“ posmutněl.

V noci jsem se s hrůzou probudil. Svým potem jsem osolil vodu a lekníny počaly chřadnout. Svěšovat své květy. Tyčinky němě tápaly po dlaždičkách. Z pestíků odpadávala hnisající barva. Vyskočil jsem z vany. V uších mi zněla cizí slova ve stonásobných ozvěnách.

„Jane?“

„Nebe nezmodrá, nebe nezmodrá, nebe nezmodrá, nebe.“

Patník tlačil do trsů trávy. Vymačkával stále více a více dioptrických valníků. Mávaly svými koly proti žlutým mrakům. Někde ve strouze, v tom eaném vlhku, jsem si kroutil ruce za zády, bořil nos do mechu a přeškrtaných pavučin, mířil si pistolí na hlavu a řval: „Ukaž občanku, Blbečku, ukaž občanku.“ A kopnul se do ledvin, rozbil si ksichtík a fláknul za ucho.

Pak jsem se probudil. Velikým teplem. Hvězdička pálila svoje paprsky o moje rány. Vstal jsem a upadl, vstal jsem a zase upadl. Chyběly mi peníze, čtyřlístky a atakdál.

Vyhodil jsem promáčenou peřinku a šel nakrmit své lekníny.

Vrátil se tu noc, kdy se mi nejvíce stýskalo po Kytce. Koupil jsem si jahodu a dokutálel ji až k svému novému bytu. Ukázal jsem ji čerstvě rozkvetlému květu leknínu, ale ten na ni jen vyplázl jazyk a utrhl šňůru s notami k dnešní, večerní ukolébavce. Hodil jsem jahodu na polštář v doupátku svého pelíšku a nakopl leknín přímo do nosu. Stáhl se pod vodu a kovová žába vyskočila na vršek vany a ukryla se někde ve škvírce horního přepadu.

Pohrozil jsem  leknínu  prstem a řekl jsem, že to zítra povím panu Doktorovi.

„Ty, ty, ty, lekníne,“ pohrozil jsem mu, „zítra to na Tebe řeknu panu Doktorovi.“

Leknín se nafrnil a do půlnoci se mnou nepromluvil.

„Hej, Guru, hejhejhej Guru!!!“ Řval jsem neuvěřitelnou silou do černě nebe. „Guru, dej pojíst mým rtům jahod velikých a barevných jako kotě, co vrní za dveřmi, packu přivřenou v nádrži soumraku. Guru, pomož listům zasvinit nebe pálivou zelení a pak vypadni z mýho snu a pošli sem toho kokainovýho, ospalýho Indiána.“

Guru se poškrábal na očních důlcích, mlaskl a otočil se  na bok.

„Mno.“ Řekl a dveře se vyřítily praskavě vpřed s Indiánem v patách. Kouřil dýmku míru, byl celej barevnej od heroinu a tykadel lišajů. Posadil se proti mně na zem a sundal si z krku korálky. Omotal mi jednu šňůrku kolem krku a trhnul. Zrníčka skla se rozeběhly kobercem do tmavších koutů. Omdlel jsem.

Probudil mne chlad a bolest vlasů. Indián se usmíval a svým zkrvaveným nožem přišpendlil plačící skalp k podpatkům klecí.

„Ach tak.“ Řekl a mrkl levým okem.

„Tak to by dál už nešlo.“ Řekl Doktor a otíral ručníkem prošlé obrázky. „Dva tři dny jste nevěděl o světě a ten váš Indián byl jenom chroust. Máte asi příliš mnoho leknínů. Příliš velké lekníny na vaše slabé srdce.

Vytáhl jsem z kapsy kovovou žábu a řekl jsem Doktorovi, aby se podíval.

„Pohleďte, Doktore.“

Doktor se usmál a odpověděl, že to mění situaci.

„Ale to je něco jiného.“ Pravil a láskyplným pohledem ťapal po kovovém hřbetu obojživelníka.

Třetí kapitola

Kytka ležela už hodinu v mém rozplácnutém polibku a mé prsty ne a ne dát jí pokoj. Třásně vlasů se propletly v sametovou šálu a řasy se ve svém spojení změnily v dálniční pásma kilometrických bank.

Jazyky se plazily péřovým nebem.

„Ňam.“ Řekl jsem.

„Ňam.“ Řekla Kytka.

„Až napadne sníh a obalím se ve vločkách, pověsím tě za nohy na strom a vytrhnu Ti z vlasů duhu.“ Řekla Kytka a usmála se.

„Řekni nějakou básničku,“ přistála mi něžně do obočí.

„Nó, napadl sníh.“ Začal jsem bez inspirace, pak jsem však vpařátoval Můru, chytl pod krkem a kuchl do ní myšlenky. A ona byla možná želatinová a třeba se hloupě rozhechtala.

„Krásný,“ dala mi pusu, „moc. My dva se musíme asi hodně milovat.“ Řekla.

„Ouvej, Myško,“ řekl jsem.

Vyskočil jsem z pelíšku a běžel podél stěn k vaně. Proběhl jsem alejí a utrhl v rychlosti kachního žvatlání pět nejkrásnějších leknínových květů.

„To jsou oni,“ řekl jsem Kytce, „teď jsou to Tvoje květy leknínu.“ A podal jsem ten smotek vůně k jejím ústům. Vzala ho do tlapek a já ji v tu chvíli miloval více, než všechno nad svět nadpovězené.

„Miluji tě, moc, moc, moc. Žába má pravdu.“

Čtvrtá kapitola

A léto vrcholilo. Sluneční paprsky přibíjely hlavy odvážných k metalíze a betonu chodníků. Guru spadl ze zápraží a zlomil si páteř. Zpocené ryby naslouchaly nářku stromů a květin.

„Spi, spi, spi!“ Křičely vlny a ztrhávaly ocelové kohouty zpět od břehu.

Miluju moc. Miluju noc. Miluju Kytičku.

„Víš, že když zabijí jeden jediný strom, zemře jich tisíce? Zemře celý les!?“ Napsala mi Kytička na lístek se seznamem věcí k nakoupení.

Prodavačka na mne vyvalila oční kaštany.

„Řasy? Řasy neprodáváme.“

„Tak aspoň několik kapek rosy.“

Doktor se smál mému příběhu i pučící bouli za uchem. Ve smíchu zněla i škraboška obav. Pak se zeptal, jestli to nebolí.

„Nebolí vás to?“

„Ani ne,“ řekl jsem. Barvy se rozlévaly a kvetly v prapodivné obrazce. Jako kašna s křídly, jako plačící jablka, jako zelené mraky a rozstřižené slunce.

„Ani ne,“ řekl jsem.

„Můžou mít psi vůbec nějaký sny?“

Velká řeka

... setkali

Všechno to vlastně začalo děsivým setkáním s horlivými sny. Byla studená noc, noční světla si lebedila po obloze, někdo se mačkal v rohu a připravoval se k ráně, měsíc byl přikrytej kovovýma tyčema, v oblíbený knihovně sjela z regálu knížka a otevřela se na tý zapeklitý stránce, holka si vysoušela vykoupaný vlasy a chystala se na svýho milence, kluk si před zrcadlem ničil nově vzrostlý pupínek, umřel nejstarší mistr čínskýho kláštera, opilec zařval HÁRE RÁMA, poslední tóny noční mše vysušilo šumění Velký Řeky, v ZOO to do sebe pustily dvě ohromný gorily, Máří uronila poslední slzu, v nějaký ukrutně daleký zemi se zase začla válka, list támhletoho stromu se snesl něžně na zem, lavičky přitahovaly k jemnostem, křoví si klestila cesty a uschovávala vyděšený dobrodruhy, kočka vleče v tlamě svý nově narozený mládě, skoroslepá sova houkla po mým stínu, huňáč mrknul okem a lehnul do rohu svý klece, nespala jsem. Už ne. Záře lamp a skřeky žab vytahovaly na svět hromady myšlenek, debatovaly o svojí ontologii, svítily a skřehotaly a nechaly mojí hlavu na pospas sobě samé. Byl to vlastně ten nejkrásnější nápad. Nalít do mně ohnivou a čekat, co to udělá. Občas přidat ždibec nikotýnu a dehtu a téru. Přes veškerý Varování. Přes uhlíky na jejich svědomí. Přes soukromou a hrozně rozpálenou pouť, přes nářky a hřmění a kopance, přes nadávky a pláč a ..... Láska. To je to slovo. Tak honem sem s ním. Vrazit na stůl, vyložit a zařadit do pácu. Čekání na polibek dlouhý jako život. Muž hledá ženu. A žena .....

„Tobě padaj vlasy, vidíš to?“

„Ale to je v mém věku normální miláčku!?“ Chlácholil ji tím nejlíbeznějším hlasem, jaký v tý chvíli dokázal vyčarovat.

„V tvým věku?“ Křičela podrážděně ta odbarvená s ublízanejma vlasama.

Ale pryč už od nich. Nakonec stejně zjistí, že ji podvádí s pitomoučkou sekretářkou. A on se dovtípí proč jezdí tak často na služební cesty. Znal jsem milióny takhle divotvorných párů. Možná, že i Tvoje máma se už dávno zapomněla usmívat.

Jenže tohle už dávno není můj příběh. Já už dávno odhodila papír a utekla ven. Kroky mě vedly za spící město. Ještě trochu doutnalo a občas po mně sáhlo paprskem a oblízlo moje krásný tělo. Dávno jsem mávla lampě na poslední křižovatce. Už nějakej čas tu stojím na týhle skále. Před chvilkou jsem se podivala do střípku zrcátka, abych se koukla, jak jsem hezká. Teď jsem zaslechla ten zvuk. Píseň. Otáčím se a vidím docela hezkýho, vlasatýho kluka, pokládá kytaru, docela se mi líbí. Usmívá se na mě. To musím vypadat krásně. No jasně, že vypadám, vždyť jsem se teprve před chvililinkou vymotala z dosahu toho s tima příliš chlupatejma rukama, už za nim nikdy nepudu. A za namyšlenym K. taky ne, ani za feťákem T. Hele, ještě se na mě usmívá. Zajímalo by mně, jestli na to myslí. Jasně, že na to myslí. Všichni vždycky myslej jenom na to. Doufám, že se o nic nepokusí. Ale co, stejně by mně to asi bylo jedno. Vlastně by mi to vůbec nevadilo. No jasně, že ne. Je opravdu celkem hezkej. Zajímalo by mě, co si myslí o mně. Usmívá se. Tak to je dobrý ...

„Jsem sama sebou,“ říkala jsem mu o hodinu později. Nic se mezi námi nestalo. Usmíval se celou tu dobu, co jsem se blížila. Pozval mne ke své meditaci o temných pásmech noci. Hodně dlouho vyprávěl. Různé příběhy a o svém životě. Nenutil mne mluvit, ačkoli věděl, kolik slov mi tíží bradu.

„Mám rád ptáky, pro jejich zpěv a křídla,“ řekl a pokračoval. „Mám rád snění, pro jeho existenci ...“

„Miluju hrací automaty!“ Vyhrkla jsem na něho.

Vůbec se netváří, že jsem ho naštvala. Ty jeho oči se lesknou smíchem. Asi se dobře baví.

„Hele, já nejsem taková, jakou tu ze sebe dělám, odkládám masku, koukni, jsem normální holka, která hledá lásku a trochu pohlazení, končim s touhle rolí, podivej, už jsem zase normální,“ jenže to už jsem začínala brečet, hlas se mi dusil v krku, holubičí křídlo se zhouplo k zemi, eskadróna smutku vyrazila k tomu klukovi.

„Jsi něčeho příliš plná, nedrž to, jinak Tě to roztrhá na tak maličký částečky, že Tě pak sezobou moji bratři, na tomhle vždycky ulítávám, nejsem žádnej přebubřelej Guru z Velký Pouště. Sem si můžeš položit hlavu a tady svý tělo, co mi ještě před chvílí posílalo různý zlomitelný signály, sem se polož a jestli chceš tak poslouchej a jestli ne, tak aspoň pozoruj hvězdy, protože tam se skrejvá kus mýho tajemství a života, protože tam já mám to, co Ty hledáš. Koukni se tam a okamžitě si vymysli svůj svět a svoje pojmy. Zpívej si svojí nahou Píseň Zodiaku. Žádnej plagiát, jen čistej blues Tvýho aortního srdce. Vyndej hlavu z písku, poslouchej mý příběhy a kdykoli mne zastav. Kdykoli mne umlč a zasypej popelem. Koukni, Jasná právě upadá do konečnýho spánku.“

Vyprávěl. Nalézal ve svém životě místa, kde chodil strach i vášeň, poodkryl záclony minulosti. Když jsem se dozvěděla, že v sobě nosí nemoc, malinko jsem se odtáhla, ale zastyděla jsem se a opět rozhodila své vlasy po jeho klíně. Pousmál se a zajel svými dlouhými prsty do mojí hlavy.

„Na to kašlu,“ řekla jsem mu a hlas se mi třásl. Myslela jsem to opravdu vážně, sama jsem se překvapila.

„Tak ahoj,“ povídal, „množství času a písku proteklo mýma rukama, svět je hrozitánsky jinej, parádní a strašlivě krutej, v tom je jeho krása. Říkám Ti to po miliónu let, doufám, že nejsi otrávená..“ Zavrtěla jsem hlavou. „Víš, třeba Ti to už mockrát pomohlo, tenkrát, kdy byla země ještě prťavoučká a rozdrobená jako lógr. Jo, je to už hrozně dlouhá doba, to ještě žili dinosauři. Teď chci jen dostat na Tebe co nejvíce pobíhajících, laskavých myšlenek, chyť si své představy a popadni štětec, jsem šíleně unavenej.“

Usnul hned jak domluvil, taky mi někoho připomínal. Spal opřený o částečku stromu, dýchal tiše a jemně, byla jsem v jeho klíně a pozorovala tmu, o tohle mu nejspíš šlo. Bylo to Setkání. Oči se mi klížily spánkem, pohltily nás stíny temnoty, byli jsme nehybná hmota společně dýchající.

Ráno jsem se malinko zachvěla, on už byl vzhůru, upínal hnědáčkovský oči do brzkých lehce oteplujících paprsků, voněl jako posečená tráva, své rozcuchané vlasy si nechal stékat na záda, brumlal si nějakou dost líbeznou melodii, vim, že to působí nudně a banálně, jenže já byla fakt šťastná, nejen teď, ale i těch časů, kdy jsme se setkávali, byli jsme toho plní, jako jízda padlejch králů a skály a moře, vyhrávali jsme všechny naše i cizí bitvy, žádný zranění nám nehyzdilo tváře, bublali jsme spolu vodu, chlemtali vzduch a vůně a heboučký doteky, každej den měl pro mne přichystané nové jméno, plazili jsme jazykama a oblizovali zpocený čela, naučil mě hladit jazykem obočí, hnát se rozvodněnou řekou, kamarádit se s přestárlýma rohlíkama, číst zavřený noviny, dešifrovat hesla a negovat svý vyprávění, skákat ze stromu na strom a trhat kytky, aniž bych jim nějak ublížila, vyplivovat pecky a ukrást oheň jinýmu kmeni, koupat se nahá, prostě všechny tyhle důležitý věci. A já ho učila milovat, byla to tvrdá škola, byla džungle, chvíli měl umět být tygr a náhle se převléct, navléknout jinou kůži, chodit s čenichem vzhůru i v krutém dešti, spát v boudě a hledat, někdy jsem vyčerpáním usnula dříve než on, ještě se stále pokoušel hrabat, naučila jsem ho okusovat nehty a nasazovat drápy, hypnotizovat kachní hejna, vrtět ohonem a včas ho stáhnout k zemi, byla jsem hrdá na jeho skrytou sílu. A všechny úplňky jsme probděli na skle, civěli nahoru. To vlastně už vykládám předem naše rozehraný karty, v rukou čtyři esa a jasně vyhranou partii. Ještě jsme neslezli spolu skálu a nebrodili náš první společnej Tok, Velká Řeka nás teprve čekala, ten důležitý spoj naší karmy.

Zjistil, že už nespím a položil na mne dlaň, všimla jsem si jeho Hlavní Čáry, byla dlouhá jako život, vůbec by mne nepřekvapil, kdyby teď udělal pár magických pohybů a zmizel někde ve mně, v mojí hlavě, v přihrádce Sny, pod určitým nezapamatovatelným číslem, říkala jsem si a tiskla se k němu, vytáhnul z kapsy hmotu a uvolnil pro mne drobek, to jsem tomu zase dala, takového člověka jsem ještě neměla ve svých sítích. Ještě stále nevím o jeho vyznání, poslouchám ptáky, nemoc jsem překousla, rosa lechtá jitrocel a jiné trávy, teď určitě vstaneme a bude po všem, no, už vstáváme, polívá mě barva smutku, určitě mě teď políbí a zmizí v nějakém utajeném doupěti, už je to tady, líbá mě, křečovitě se líbáme, zase mi rejdí ve vlasech jeho hadi, ví, co se mnou točí, nejspíš umí číst myšlenky, bere mne za ruku a táhne mne pod listí, udělal déšť a paprsky vykouzlily duhu, táhne mne k jejímu konci, asi je posedlý pověstma, chce mi ukázat poklad, asi, jenže on strhává z mostu barvy a dělá šaty, prostě eukalyptovej blázen. Prostě jsme vytvářeli nové společné písně a vyráběli klipy, drželi jsme se svýma přísavkama, kůry zadřený do sebe, kombinovali jsme s listama stromů, uměl slova, já zase znala město, zkrátka Guru a jeho Vesmírná Družka, nepotřeboval chodit jen tak po vodě, na to už měl dávno připravené cinkáče i lejstra. Šli jsme chodníkem a já říkala:

„Hele, to je chodník. To je radnice. Tyhle sochy jsou už starší než ty. Tady prodávají nože a támhle pochoutkovou zmrzlinu, tady jsem dělala záhadný věci s melasou, tuhle výlohu jsme tenkrát rozbili s F. F. byl jeden debil a nebo možná muj kluk, tady tomu se říká tramvaj, tuhle je škola, tama se dovlečeš k parku, tady jsem o to přišla ...“

„Jsem utahanej.“ Řekl po celém tom vodopádu slov. „Víš, taky jsem znával tyhle věci, ale byl jsem příliš dlouho pryč. Dal bych si nějakej pokrm.“

Vymámil na svý kapse čarovný ubrousek, dělala jsem děsně překvapenou, hrála jsem to, přesně něco takového jsem od něj čekala, prokouknul mne už v prvním jednání, zapamatoval si všechny důležitý datace dnešního dne. Položil ubrousek na zem a spustil svůj oblíbený zvuk, něčí cinkáčky cinkly o dlažbu, řekl mi, abych sbírala, hrál dál, rozhlížel se kolem a hledal nebezpečí.

„Sbírej Miláčku!“ Křiknul. Bál se hejn Cizejch. I lvi jsou na větvi z hyeního stáda. Sehla jsem se k zemi, nahá noha se rozeběhla pryč z látky, kouká mi po blížící se bandě, je to dobré, kůži mají od sněhu, mluví spolu cizím jazykem a já na ně mluvim svojí nohou, snad si nevšimnou trochy špíny, všimli si, hm, je to v pytli, balíme to Lásko, jenže oni pročesávaj svoje kapsy a přihrádky z krokodýlí kůže, oblak stříbrnejch zastínilo slunce, pokoušejí se o druhou várku, konverzace se plně rozbíhá, přicházejí na řadu lejstra, jéje, jsem to ale šikovná holka, mýmu to nevadí, umí být vděčný za projevenou soustrast, bažím po vodě a společném prolejzání, chci se otřásat, ví to.

„Nazdar Miláčku,“ usmál se a obléká sváteční, ještě nezapomněl všechny obřady, jdeme po své cestě, zkoušíme nepropást předepsanou, jsme plni společných řečí, píšeme scénář nějakého filmu, zatím pohádka, u vchodu stojí trpaslík, tajuplně mu šeptá přiznání, usmívá se a prohazují si tváře, teď je vrba trpaslík a on mluví, pak máchaj rukama, je mi trochu trapně a bezradně, jsem trapně a tak mu skáču do nitek obleku, protáčím kruhy kravatou, články těla šustěj jako hadí život, počítám schody, ale je to asi sto pater, dlouhatánská cesta kvůli břinkání vidliček, všichni Ti by koukali, celej slavnej T. i K. i F. i zapomenutej Huňáč, koukejte bejvalí, prohlédněte si tenhle obraz, Vy bývalí prznitelé mýho těla, jak jsem ...

„Nikdy mě už s nikým nesrovnávej,“ řekl, „ani nikoho jiného, stalo se, tak bylo psáno, Ty mi nepatříš, stejně tak jako já nepatřím Tobě, chci jen abys byla šťastná, není už naše věc, jestli se mnou, či nikoli.“

Poprvé jsem viděla mrak na jeho tváři, to já ale spustila déšť, podal mi náruč, měl pravdu, tekrát mi to vlastně došlo, od tehdy jsem chtěla to samé, vyčarovat štěstí na jeho tváři a být srostlá a nebýt, teď mi to ale nejde, v tomhle novém pohnutém čase, vyrábím déšť, červené oči a smáčený plátek látky, staví kolem krátkou hradbu, trhá si rukáv košile a utírá mi oči.

„Nedělej pláč,“ šeptá a zrovna teď jsem to pochopila, stala se Záměna, stroj Země se pohoupl jiným směrem, do moře se uvolnil ždibec fermeže, už dělám kódy, mám to, vstávám a vyprašuju deky, celá slavnost může pokračovat, mokrý rukáv háže do koše.

„Stejně by mi bylo horko Miláčku,“ pousmál se.

A pak předvedl všem své medvědí triky, zametal chlupama podlahu, zvládal všechny tance, naučil mě během chvilky všechny potřebný kličky a výskoky a úchopy a krůčky, všem bylo nutný odtrhnout omlácený ruce od sebe, neodhadli sílu potlesku, tekla i krev a nehty létaly ke stropu, uděli jsme pár přemetů, metali kotrmelce, pak dlouhatánská úklona, půlka kapely už byla vyčerpaná, ostatní popadali ve svejch židlích, řinula se z nich voda, tohle jsem ještě nezažila, majitel nám přináší balík lejster, prostě neodmítnutelnej pakatel, můj si ho ležérně zastrkuje, pak se vláčíme pryč, uronit pár šustivejch do baru, vlastně nevím, jak mu mám říkat,

„Jak Ti mám vlastně říkat?“

„Jak se Ti to hodí lásko...“

no to jsem se toho dozvěděla, chce to nějaké skutečné jméno, ale nevím, nic mne nenapadá, tak třeba zítra.

Tak další den nás líbá po ospalých víčkách, jsme zas do sebe celý blázni, i ve spánku jsem zaměstnávala svůj mozek přemejšlením nad jeho jménem, taky jsem měla pár pitomejch snů, děsila mě barva a chladná vášeň břidkýho nože, skřípění brzd a děsně moc ohromnejch plamenů, bylo horko a nás hnal někam vítr, křik dítěte a rudý skvrny na pláštích, pak se to stalo a já měla malýho člověka, někdo zahalenej v kápi hrál mýho manžela, pak se otočil a začal měnit tváře, z očí děs a mrtvý snění, byl to K. a F. a T. a ... na konci se to usmálo, byl to můj miláček, neměl ruku, ale nádherně mě líbal, to já ho naučila přece milovat. Teď se na něj koukám, ruce má obě, ležíme vedle sebe, směje se

„Víš zdál se mi Sen,“ šeptla jsem.

„Já vím,“ usmál se.

nikdy to nepochopim, věřim, že to věděl, dokáže spojit všechny kanálky a předat kontakt na správný místo, včera udělal i zázračnou věc, vyvolal zkrat v chlapovi v přítmí, tamto mu spadlo na zem, pak jsme utíkali a hrozně se smáli, nic se nám nemůže stát, dokud jsou s námi jeho oči, nebo sluch, nebo rty, nebo

„Zanech svých fantazií Hvězdo, ty lásko, dnes máme neděli a nějakej svůj nastavenej čas, znám ještě spousty triků, se vstupenkama, s tramvajema, s houbama, s luskama, a Tvýma očima, s knížkama a propadlýma pozvánkama, s prstama a Tvým hlasem, s hradbama a s ramenama, s hráběma, a motykou a živejma i zabitejma motýlama, se zákonem, s peřím ...“

„Miluju Tě,“ vrhla jsem se mu po krku, neodrazil první útok, letěli jsme, procitali, slzeli a měnili šťávy, mrkali a brousili nehty, rvali a hladili a rozčesávali a vysávali, bylo z nás ohromný klubko jako jaro, to ráno jsem mu svěřila svý tajemství, první lekce milování, vzduch se chvěl a kopíroval barvy, telegrafovali jsme si naše city, tahali po zemi šňůrku, přibíjeli kabely, pokoj se smál a přidal svojí víru, pochopil moje uzly, přihodil pár otisků a pootevřel bránu, klika vrzala jak pohádková víla, panty se rozletěly v explozi

„Víš ...“ řekla jsem mu.

„Už jo ...“ odpověděl.

a takhle se kolem nás zdlouhavě mihlo naše ráno, počátek naší Velký Přeměny, chvíli se vzpínal, v hlavě mu sršely blesky, ozývalo se z něj slyšitelný kódování případu, bral plnýma hrstma a na mne přehazoval něhu, sehnal někde vagón exotických květů, pošťák měl kimono a éterické běsnění, vítr trhnul poslední plachtu, cítím vůni, pomalu usedáme zpátky na zem.

„Takže já zbalim kouzelnej koberec a pak se půjdeme najíst, ano?“ Zeptal se miláček beze jména.

„Jistě,“ souhlasím, protože je to pravda.

Má ještě oči rozšířené tím poznaným tajemstvím, maskuje se, je to dost marný lásko, táhne se to z Tebe jak jasmín, i moje oči doznaly změny, budou doutnat nebo hořet, dokud budem spolu, chytám se jeho rukou, má je klukovsky kostrbatý, krásný, přerazej nosy a nezničej pírko, jsem děsně prohnaná a on to ví, ukazujeme si skla, česáme patama kostky, koukáme se po pergamenech, několik nabídek na práci, je nám smutno a krásně, a proto se smějeme, oba to cítíme, Něco krouží kolem nás a vyceňuje zuby, miláčka bere třas, on nezná město, Něco na nás něco chystá, snad nějaká igelitka s pekelným nástrojem a instrukcema, cítím na jazyku durman, on už to zahlédl, vyje a trhá drápama, staví zeď a pouští bájný zvíře, rozhazuje hypnózu a úzkost, drtím mu ruce, vlasy se rolujou, Něco má žluté oči, má asfalt a ohně a lasery a obušky s výbojema, je to bitva, přesila proti miláčkovi, ne, já nejsem absolutně ničeho schopná, řvu jako malá holka, jsem sakra malá holka, nechci, ne, tohle nechci, jsi Šakal miláčku, půjč si mojí sílu, vytáhni svojí armádu, bojuj, ber kámen, schovej chleba, ukaž svoje triky, vždyť přece máme Tvoje oči, Tvojí ...

Šílenej vědec zkonstruoval Něco, bylo to silný a taky už vím, jak se věc dála. Procitla sem, když už Něco leželo na zemi s čumákem politym krví a rzí, Šakal mu klečel u krku, hladil jeho srst a probíral se diodama a brečel. Prostě hrál malý dítě, ale vůbec to nebyla hra. Kolem něj byl rozloženej jeho dav. Pár dobrých přátel a stínů vzpomínek, všechny tyhle rasy.

„Ahoj Štěstí, je po všem,“ obrátil se na mě.

„Já vím, miláčku,“ řekla jsem tak něžně.

„Vyhráli jsme,“ zašeptal a usnul únavou. Uprostřed svýho davu i cizejch, uprostřed mýho klína, venku se to všechno převrátilo, mraky svítily a vyprskly se hvězdy, byl to tenhle den a brzy přejdem Řeku.

A taky jo, vyšli jsme hned ráno, než se vzbudil kohout a první paprsek přehodil list kalendáře. Ještě jsme chvilku byli klubko plný něhy, já byla ráda. Bylo třeba chvíli cvičit řeč, to jsem nechala na svojí lásce, bylo nutný se chvilku vyválet v kouři, koukali jsme se z okna krze jiný světy, bylo jaro a léto a podzim, stromy listily,

„Mám pavučinu a jídlo, co s sebou vláčíš Ty, lásko, Ty Šakale jeden statečnej?“ Ptala jsem se ho.

měl na zádech jen malej batoh, zkrátka sbalil celej dům, občas ještě líznul k ráně, instaloval hebkost ve svém hlase, vlasy mu vlály jak noční ptáci, snů ještě plný vousy a naše smutný ruce, žádnej přítel nám v metru nesrazil hlavu, chtěli jsme spolu halu a ta si nás v tichosti našla a omotala svýma pravidlama, křižovaly tudy národnosti, Attila ve svý celý parádě používá svý hnusný triky, nám se nemůže nic stát, dokud máme jeho oči, rty, ruce...

„Dvakrát do nějaký děsně divotvorný země, pani,“ říká Šakal.

a teprve teď jsem v jeho hlase našla ten správný význam, slyšela jsem promluvit jeho předky, budu se muset trochu vymáchat v trávě a křiku žab, popadnu kouř a dám mu svoje vlasy, ne, já nejsem normální, jsem vážně trhlá, jo, jistě, jistě, jistě, kloužu se po hladký lince noci, jsem tu a je jich ve mně plno, jednoho si chytím a vyfotím a nechám na památku, pak si vezmu polštář, řeknu:

„Zase moc kecám, co?“

... a bude se mi něco zdát ...

„Zase sníš Vůně?“ Zeptal se mě, to už drkotal náš železnej spoj

... o hvězdách, něze, louce, potoku, někom a taky ...

byli jsme sami v prostoru, jeli jsme a oba jsme se trochu báli a tak jsme začali bojovat a najednou byl dlouhý tunel a najednou bylo světlo a najednou skončila válka, unaveně jsme tiskli záda do sedaček, cestující koukali, poslouchali naši hru, moc se jim líbila.

Pak uběhl už ten správnej čas, kdy se mraky válely po obloze jak prázdninovej sen, kdy vyřezávanej papuánec z výkladní skříně potáhnul kradenou fajfku a vyzradil bělochům tajemství tabáku, kdy se stal ten průšvih prokletýmu básníkovi, když připsal další stránku. Ozval se hymnus brzdícího vlaku, byli jsme venku, na hlavu se sypala noc a rosa, koukáme na sebe, slíbil, že nebude dělat kouzlo, tak se vláčíme vodou a řevem cvrčků, já zahlídla cikádu a Šakal nějakej brloh, prostě chatu k našim klíčům, miláček umí čaj a já zas umím tmu, krásně spojujeme tyhle dovednosti, zase jsme a je to strašně krásný, zase visíme na kousku kůže, někde je propast, ale támhle nebe, jdeme tam a naše ruce jdou do toho s náma,

„Prima pocit miláčku ...“

„Jo, lásko, Ty Pravdo ...“

a náhle bylo zejtra a najednou jsme spali.

„Měla jsem sen, měla jsem v hlavě spoustu krásna, jenže láska byla křehká jak proutek bílý vrby, svítilo světlo a byla tma, já byla sama a kolem spousta divnejch lidí, hnali před sebou svý našetřený peníze, někdo zabil slunce, jinej prodával hvězdy do Ameriky, kutáleli mince a hnali se dál, mě vláčeli mezi sebou, já tekla a potřebovala pomoci, zastavit ty prodeje, naházet pod nohy zátarasy, podříznout ten spěch, hledala jsem Tě lásko, Ty Šakale jeden milovanej, já chtěla pomoc Tvýho nože a pak jsem Tě uviděla, neměl jsi tvář ani svý jméno, takys něco koulel, já volala a Ty jsi se otočil, místo vlasů jsi měl slzy, smutně jsi se usmál, snad už jsi zapomněl na všechny naše mušle a ulity a vymyšlený slova, už jsi mi nemohl pomoci ...“

„Blbej sen Stesku, já tam byl a všechno jsem to viděl, to já asi možná vymyslel tenhle konec, to já Tě miluju ...“

A byli jsme a bylo to v lese, tak to bylo v pořádku.

řeka

Větve dělaly svý známý triky, omotávaly nohy a zaváděly k ostnatým šlahounům křovisek, přiváděly kameny a útesy a hady, větve byly zlý. Byl předvečer kouzelný noci, jedle zachytávaly ty negativní vlivy, občas vstala hlína a občas si sedla, někde jen ležela a tlačila, tlačila ze svých vnitřností květy a kapradí a poklady a čarodějný kořeny a báje a bajky a třísky a nástroje, miláček šel vpředu a klestil cestu a já běžela za ním a bála jsem se a hrozně jsem ho milovala, křikla sojka a křiklo dítě, možná, že uslyšíme hromový šum vody, Velká Řeka nás teprve čekala.

„Jsme připraveni na všechny čáry?“ Ptala jsem se.

„Hauúú...“ Zavyl Šakal

taky ho to trochu chytlo, z poslední kouzelné noci nosí jizvu na tváři, bylo to dávno, prohodilo ho to krze chtivý křoví, trny se zaryly, udělaly otisk, tenkrát vznikl Šakal, tenkrát poprvé zakňučel, kouzelná noc byla jeho matka.

„Jak se máš, Šakálku?“

„Snad jsem jen výsledkem lásky lesních žínek k černýmu myslivci, nebo normální kluk, ale mám Tě rád a miluju Tě, Ty Kytko mýho srdce. Jdem dál a přestanem vzpomínat, uchopíme okamžik kolem krku a ve vlasech si zažijeme štěstí, hauúú...“

A šli jsme a strašně jsme po sobě toužili, šeptali jsme řeč, svazovali se provázkama a vnímali jsme to, celou tu plochu, byli jsme součást, bílá magie byla s námi a nebe a ptáci a barevný sklíčka, byli jsme u toho, psal se epos a stalo se světlo a byly slabiny, chvilku nás to bolelo, celá ta cesta džunglí, ta cesta k Velký Řece.

A já mu to zrovinka chtěla říct, že ne, všechno to o těch práškách, mýmu snu a podobných věcech, životním jubileu, že se klene hrozba, nad počtama těch dnů a trnech zlýho brouka, o uzlech a listech a sepětí, o těch filmech a vysvětlit ty dopisy a tamty návody, vyklopit pojetí rasový snášenlivosti, ale to bylo vorvaň, jsme byli už moc drásavý, sme se v tom topili, Řeka šuměla a i já si dávala záležet, to bylo, a každá buňka mumlala pocit.

Proud mrtvýho deště táhnul sílu, kameny se převalovaly, tříštilo se to proudem šupinatejch, rak unaveně zívnul, než ho smetla vlna do burácivejch jezů, písek se klátil jak bájnej mořskej had, jantar a perly a zrníčka zlatejch zapadávaly mezi skuliny, někdy proplul trhlej strom a někdy jiný mládě, občas mrklo žlutý oko dívčího věnce, i já dělala tyhle kouzla, a teď to viděla, pověstné místo mých snů, přání se vařila a jednotila a plnila a tamhle zase ne, tam se to rozpouštělo do tmavýho pásu a bahno chmátlo svým pachem, já to tam zkusila hodit, hrst poupat popravených mou touhou, rostl příliv, když se vyhoupnul měsíc a kouk cedníkem mezi mrakama, Řeka hledala barvy jako já kluky, každá mi jednoho připomněla, noc čarovala naplno, bílá byla studená a třpytivá jako to setkání v dlouhých Tatrách, cinkaly rolničky a sáně střihaly závěje chundelatý krajiny, večer pak bílá přešla v lahodný Malibu a třpyt sklenek zněl poprvé v mých uších, opili jsme se a usnuli v kožichu. Žlutá byla jak podzim a koňak a místo, bylo to hezký, moc to nebolelo a trochu jsem to přibarvila rudou a od té doby je podzim ještě barevnější. Šedá mi připomněla kokain a vodku a čas feťáka T., černá zhasnutou lampu a špinavou postel a černý pivo s chlupatýma rukama, hnědá byl čaj a rum strávených v paneláku na předměstí, fialová byla doba v nemocnici přečkaná v manganistanu a desinfekci, a pak bouchl hrom a sepjala se modrá se zelenou a byla to louka a vonělo to svěže mentolovým a to mě posadilo mezi stébla a šílelo to jako absinth, bylo to divoký a hluboký, byl to Šakal, můj miláček milovanej, a řek ´Abrakadabra´ a Řeka obrátila tok, hýbla se ve svým korytě, a bylo to krásný, se to stalo, bylo to poprvé, bylo to ve mně.

mých tak 9

A čas tek a my ho chytali našima svázanýma dušema, ještě jsem nevěděla o novým životě, čas tek a my smáčeli pádla, žádnej zakalenej disonantní písek, vraceli jsme se zpátky mezi pražcema, cuklo to, vešlo to k nám dveřma, řeklo si to o lístky. A já se natáhla, uvolnila unavený kosti, trochu jsem zívla, mávla oknu, stiskla jsem spánek mezi víčka.

A noc vylezla z tmavých koutů a obejmula celé město, celý vlak ve svý konejšivý náruči, zpívala o teplu peřin, lásky, krve a ohně, lhala, lhala celýmu světu o břitký oceli, dukátech, klidu a moři, my to tak brali, my to tak chtěli, bylo to dobře.

„Čau, Duho,“ řekl Šakal, celou noc nespal, celou noc hlídal, mluvil krásnej příběh o koních a třpytivým měsíci a přikrejval něžnýma pohledama unavených očí. A dal mi pusu a já ho políbila, povídali jsme si takhle ještě dlouho.

„Ve Tvým svetru je celý město Šakálku, otisknutý do vláken bříškama šikovných prstů, jseš krásná hořká šelma, divoká se svou hebkou kůží, něžná se svejma drápama a zubama a Tvý oči, zešílím z jejich lesku, lehnu si na zem a tráva zchladí vlažný oheň mého srdce. Nikdy Tě už nechci ztratit, nemohu Tě ztratit, si láska, si droga, nádherná a živá.“ A jak jsem mu to říkala, jeho oči zaúpěly výbojem, prsklo to, přiklonil čumák k mému bříšku, odfrkl a věděl to, vše co se mezi náma stalo magický noci, že něco začlo, něco mu to řeklo.

Zas jsme šli městem. Právě se promítal pokojnej den, šli jsme a miláček už znal všechny ty věci kolem, já pomalu zakláněla páteř a rostla jsem a Šakal se smál a v noci tajně přikládal slechy k mému bříšku a celý hodiny poslouchal a vnímal těžko rozeznatelnou řeč života. A provázky se ve vlasech uzlovaly, my přemlouvali Atlanty ať to pustí, ať zahřmí nebeská klenba, přáli jsme si okusit tíhu mraku a občas pršela Ohnivá a párkrát jsme se museli pochlubit našima občankama a na miláčka se někdy chystal útok, semtam přilítla rána, úder se zastavil před jeho tváří a kolem mě se kroutily slizký a zlý dotyky a Šakal se smál, otvíral a mhouřil oči a vyráběl čarovný kouzla a uzlíky tvořily uzlíky, svět se točil.

Vím, vím, kdo podniknul scénář tohohle příběhu, já holka šedesátejch let a kluk z dimenze X, v zastaralý kůži lásky, zas to šlo a my jsme se míchali mezi lucernama, proskakovali krze bodavý světlo, milovali se v zákmitech, náznak světa vybuchoval podél stromů a rozházených popelnic, krok za krokem, nebylo nám zle, nesbírali jsme pohozený vajgly, odpadky byly tabu, nepustili jsme Krakena ze svý vodní díry. A milování bylo stále krásnější a krásnější, i když se vytratily ty kontakty zvláštní moci, kdy Šakal byl ještě cizí kluk z vysokýho kopce.

„Akupte dívce kytičku,“ přivítaly nás slova zpátky v městě. Odtrhli jsme rty od rtu a nějak přijali to pohlazení malýho světa. Šakálek, ta láska moje, zašustil papírkama a obalil mě ve všech vůních dalekýho léta. Teď v tom barevným čase mi jeho oči chutnaly jak zmrzlina ze všech dobrostí kontinentů. Odhrábla jsem rukou závěj květů a jako had jsem se přivinula, obalila, zaškrtila. Já rostla a už jsem to tušila, jemu jsem nic neřekla, určitě to věděl.

„Akupte dívce hedvábnej šátek,“ řekla polosmutná paní svýho věku. Její práce se vlila do hedvábí, bourec pípnul, bourec mlasknul, moruše zazpívala. Tak jsme kropili ulice svýma krokama, Šakal rozhazoval plíšky mezi bezdomovce, svý úžasný štěstí dělil mezi všechny, jen mě nikomu neukrojil, mně, štěstí největšímu, nechal rozhodování na mých vlastních pocitech, v nouzi kouzlil a jen se smál hladu a žízni, a já si občas bolestně vzpomněla, že v sobě nosí nemoc, slza kápla, jako i teď, mezi lidma, v soumraku blažených snů, za časů kytary a líbeznýho zpěvu, slza kápla, rozstříkla se, prožila si bitvu.

„Akupte dívce srdce,“ objevil se skřítek z těsta, perníku, z hřebíčku, tymiánu a slaďoučkýho medu, jeho hlásek byl stejně sladkej. A Šakal ulomil z vousů rampouch, rozemnul ho v zlato mezi prstama a přitiskl srdce k našim srdcím, zasmáli se, upadli jsme do sněhu.

„Akupte dámě kouzelný bobulky,“ vykrojil se ze tmy dědek mrtvý pouště, „po nich bude dáma ochráněna před nechtěnýma věcma,“ zíral mi úlisně na břicho, jako by všechno věděl, „prostě započatýma dětma a podobnýma dárečkama, takže kliďánko můžete ...,“ ale to už držel kousek kovu mezi žebrama, nedořek černý zaklínadlo smrti, chyt jí sám, Šakal se třás pod vlnama adrenalinu a pak jsme se rozeběhli, dědek ležel, hnul se poklop od kanálu, křikla siréna lidí od kříže, cákla voda.

„Proč si to udělal?“ Mrskla jsem mu dotazem do tváře. Jen se otřásl, třásl se vlastně celou dobu, oči mu zežloutly a žhnuly, neodpovídal, držel pěsti vedle těla, vlasy mu vlály, smýkaly se větrem, pak mě popadl a utíkal, před očima jsem kroužila kruhy strachu a zmatku, ruce se mi směšně klimbaly v tý síle běhu, pak se vymrštil a letěli jsme, mně se to promítlo, celý to naše štěstí, ten pocit, vrátil se mi sen zelených plášťů, zabolelo mě v bříšku a pak jsem se koukla pod nás a viděla jsem vodu a lesy a kopec našeho setkání, klouzali jsme vzduchem, foukal vítr, ale miláček začal hřát, zkřehlost odpadla, pak se setmělo a já si všimla naší vysněný hvězdy, se všema človíčkama, které jsme spolu vymýšleli, byla blízko a blížila se nocí víc a víc k nám, zářila, jak to hvězdy dělaj, než projdou svýma trpasličíma vývojema až k velkýmu černýmu, kdy vybouchnou do částeček, plamenů, ohně a prašný zkázy, tak jsem jen zívla, povzdychla si, usla jsem.

„Liste,“ zatřáslo něco šeptavě se mnou.

Jasně, že otvírám oči, jenže ohromný světlo mi ťuklo o duhovku a malinko to píchlo a zabolelo.

„Opatrně s tima zvědavýma pohledama,“ řekl něžnej dotek na mých vlasech, „trošku musím udělat kouzlo,“ dotkl se mě hlas mýho miláčka. A ozvalo se pět šest slůvek nesrozumitelný řeči a já otevřela oči v takovým tom pocitu, kdy se vzbudí člověk v růžový, ale ještě nechce opustit pelíšek, a viděla jsem to, byla jsem při tom.

Já ležela a Šakálek mě přikrejval stříbrným pískem, byla jsem už unavená po dnešním celodenním výletu po hvězdě, byla menší, než jsem si myslela, něco podobnýho jsem četla, nikdy jsem to neviděla, dalekej měsíc se usmíval nad naším výtvorem, naše planetka se stříbrným prachem, závějema a kopcema a čaje a lahodný barvy našich snů, jsme v tom byli a já stále rostla a týjo, oni jsou tu taky, naši vymyšlení, prťavoučký človíčkové, jenže zas se vynořilo to prudký světlo, Šakálek nemoh, on ležel v teplu krve, stáli nad nim a dělali ukázkový fotky, mluvili ošklivý věci, smáli se chlapským smíchem, moje láska se stulila do rudýho klubka, ztrácelo se Jim to pod botama, já řvala, ale To mě drželo, dlažbu lízali služební psi, občas ňákej výstřel, póry zakázanejch listů vstřebávaly vláhu, já se tam cpala, chtěla jsem miláčka do náruče, jenže To bylo, byla hradba, kordón vášnivejch, a pak jsem přijmula ránu a chytla jsem se za břicho, já byla velká a To mi udělalo bolest, a jiná věc někde uvnitř to cítila a chtěla se jít prát, já brečela a přemáhala křeče, věc ze mě stahovala kůži, já to teda vydechla, tim směrem, obušky se zklidnily a já klesala a jen šeptala, tajemství mýho těla, Šakal se usmál a zvednul ke mně oči, maják kroužil temnou ulicí, To zvedlo ruku s vysílačkou,

„Máme tady jednu těhotnou, poručíku .....“

na dál...

Tak už ležím v řádech nemocnice, tisknu si život ke svým ňadrům, to jsem dokázala úplně sama jen se svým miláčkem, život je jako já, krásná a já se zase zmenšila, směju se a brečím štěstím, tim obdobím, časem a vzpomínkama, přehazuju si Slova Šakálka, než hejbnul s vypínačem svýho světla, když zvedal ke mně hlavu, než vytáhnul drápy a svý poslední Kouzlo mi vlil zevnitř do kůže, když dočet závěr a zaklapnul knihu, řek

„Já nikdy nezamku dveře, Třpyte, věř já!“

a já jsem teď celkem máma zázraku, učíme se chodit a mluvit a to roste a překvapuje svýma dovednostma, má krásný oči, takový ty známý mým sněním a víře, Kouzlo mám schovaný, dárek mý dceři, spolu se smutným papírem a fotkou minulosti, všechna magie a čáry se usadily v našich dlouhých vlasech, každou chvilku vyhrabeme na zahradě poklad, chodíme na kopec krz město, opilej hlas, střípky, temnotu nebe a hlasy zvířat, těch němejch bratrů toho, já vyprávím a učím dovednostem, od lásky, až po dotyky krků kytary, o zpěvu a síle, lesku, motýlech a ona se směje, slibuje, vyrábí svoje nové a nové skutečnosti, už taky nosí na svým krásným, něžným a jemným těle svůdný šaty, ale jí to ochraňuje, pověsila jsem jí to kolem krku, usmála se a dala mi takovou tu pusu

„Díky mami, tak já teda.“

„Dobře se.“

„Jo, jo. A neboj, já si dám.“

„Vždyť já.“

„Tak čau mami, ty sladkej Květe mýho srdce.“ Usmála se. A mně to bylo jasný. Tohle byly slova někoho jinýho, a já vyběhla ven, přes mlsný pohledy studenýho měsíce, přes cestu kolem kamennýho mostu, soch a paprsků ze snů, nebo z hvězd, běžela přes celý město, dusila jsem se a šplhala a sklouzávala z kopce, ale bylo to blízko, ještě kousek a zbavím se doteků toho s tima příliš chlupatýma rukama, telefonátů feťáka T. a, vyndavám si z kapsy střípek zrcátka, abych se koukla, jak jsem hezká, uslyším hudbu a otáčím se, za mnou stojí nějakej kluk, je docela hezkej, zajímalo by mě, jestli na to myslí, určitě na to a pak vstaneme a

„Lásko, vzbuď se, Vodo, Ty prameni sešlý noci, dneska musíme.“

„Bojím se toho, těším se, ale bojím se, aby mě to moc.“

„Nebude, to Ti.“ Zasmál se Šakal, můj miláček milovanej, já znala tajemství a tak jsem se taky usmívala, jeli jsme a on mě pořád držel za ruku, ale pak ho trochu odstrčili, já zavřela oči, on ke mně otočil hlavu a šeptal

„Víš, já Tě.“

a já usnula a ležela v řádech nemocnice, vedle mě se převaloval novej život, ona byla, já jsem ho dokázala, já a můj

Den se klubal z noci jak morek ze zlý kosti, přijali jsme tu hru, já a nějakej kluk, krásnej, jenže cvok, hráli jsme tulení, zabořený oděrky, oko k oku, ret k tlamě sedá, zavři oči, lásko, serou na nás holubi, podej mi ruku a zachraň mě tim psem, hele, támhle, zas nějaká chcíplá, zatoulaná kočka, neměla nosit tak krátkou sukni, omotej se lásko kolem krku.