... a pak je obestřela mlha a jejich nahá těla pokryl jemný déšť ...
29. červenec 2014
... párek rozdováděných
lenochodů rozvášněně pobíhal v korunách stromů. Jakob měl tentokrát s
fotografováním smůlu…... Po třetí noci vypadal Lobov naprosto vyčerpaně. Navíc začal každý svůj pohyb doprovázet otravným sykáním.
"Můžeš toho laskavě nechat? Jestli tě něco bolí, tak to řekni rovnou a nemusíš nám tu přehrávat tuhle etudu," vyštěkla náhle Ivone. Na chování těchto dvou bylo něco zvláštního. "A stejně hraješ blbě."
Veškerý hovor utichl. Oči všech se zabodly do Lobova. Se skrytou pobaveností jsem ten příběh sledoval. Mírně nesvůj se tvářil Janssen, který se před pár nocemi, s Ivone sblížil o něco více, než si vůbec troufal pomyslit.
Lobov se na ni ani nepodíval, do ticha však zazněl jeho příjemný hlas.
"Špatně se mi spí, tlačí mě ty nože, co sis odložila do mých zad, drahoušku."
31. červenec 2014
... "kníže Jelenev
dožvýkal kusanec medvědího masa a mohutně si zavdal vodky," zaklapl knihu
a podívala se na Borisova, který se rozvaloval v houpacím křesle proti její
válendě a celou dobu ji přivřenýma očima pozoroval."No vida, tak to bychom měli," řekl a vydatně si prolil hrdlo vodkou. "Máme něco k jídlu?"
2. srpen 2014
...
přejel si dlaní přes břicho, aby zkontroloval knoflíky u košile. Zapnuté.
Dobře. Dnes to zvládl. Z kapsy vytáhl fotografii a usmál se na ni. Pak ji
otočil a přečetl si jméno na druhé straně. "Květa, Květa, Květa,"
zopakoval několikrát a podobenku uložil pečlivě zpět do kapsy. Natáhl trepky a
vyrazil, Květa měla čekat před společenskou místností. Hned ráno při snídani ji
k dostaveníčku doslova uprosil. Zdráhala se, ale díky jeho šarmu mu dala šanci.
Prý naposledy."Kam ten... spěch dědo, na vystoupení?" usmála se ošetřovatelka, když se srazili na chodbě před jídelnou. "Myslela jsem, že vás mladý zpěvačky nezajímají. Je to v altánu venku na zahradě." Dodala ještě.
"Děkuji, sestři," pousmál se a přidal do kroku.
Když míjel společenskou místnost, zahlédl jednu ze zdejších žen, jak mu vyšla s úsměvem v ústrety.
"Baba jedna, furt dolejzá," utrousil, když ji míjel. Musel ji dokonce odstrčit. Až tak mu zkřížila cestu. Ještě rychleji začal v trepkách šoupat nohama a ani se neotočil. Neviděl tedy vlhko, které se jí začalo rozlévat v očích. Vyběhl ze vstupních dveří. Z altánu zrovna začala znít hudba. Usmál se, na ten koncert se přece těšil už od rána.
V kanceláři ředitele zazvonil telefon. Josef Ztracený se ptal na stav otce.
"No medikamenty zabrali, pane Ztracený, myslím, že jsme to podchytili včas, takže zhoršovat by se nemělo. Aspoň tedy ne tím tempem. Ale to víte, Alzheimer se vyléčit nedá, to přece víte. Myslím, že je s ostatními na koncertě. Ale zapalují se mu tu i lejtka," usmál se, než zavěsil.
3. srpen 2014
...
Ve velitelském stanu bylo rušno. Dnes mělo dojít k rozhodující bitvě. Každý z
velitelů měl svou vlastní nejlepší strategickou verzi vedoucí k vítězství. Král
ty jejich dohady s napětím poslouchal. Královna se nervózně usmívala. Pěchota už byla nastoupena v dlouhé táhlé linii. V jejích řadách se očekávaly největší ztráty. Pomalu se připravila i jízda po stranách dvou krajních improvizovaných pohyblivých pevnůstek. Oddíly střelců s dalekonosnými puškami byli vybráni k ochraně krále a jeho ženy. Zvědové hlásili, že nepřítel poskládal zhruba stejný počet vojska. Dokonce i rozmístění jednotlivých složek armády bylo téměř shodné. Jen zbarvení uniforem bylo v silném kontrastu. Polnice zahlaholily. Koně po pravé straně krále se splašili a vyrazili do pole jako první. Trochu netradičně. Nepřítel chvilku zaváhal, ale nakonec dostál všeobecnějšímu způsobu boje. Pěšec na D5.
První tah odehrán. Arkadyj zmáčkl hodiny a zkřížil ruce na prsou. Poslední partie před odchodem do šachového důchodu začala.
4. srpen 2014
...
"to snad není možný!" Řekla plačtivě a dřepla na pařez. Dýchala
divoce.Jedna z kolegyní se opřela o strom a nevěřícně otáčela buzolou. Další sebou kecly na zem a zaryly se obličeji do provlhlého rašeliníku. Jejich titěrné šatečky se jim lepily na nahá těla podrápaná trny ostružiníků a trčícími větvemi mrtvých stromů. Jejich lampičky dodělávaly a jedna po druhé hasly. Kousek vedle nich si někdo pobrukoval. Mužský hlas. "A co teď, holky?!" zvolal zvědavě, když se ocitl u nich. Holky neodpověděly. V dnešní době ztroskotanců a ztracenců potácejících se v bahně den co den, je to docela šichta. Být bludičkou.
5. srpen 2014
...
"Kde je, krucinál, ten Jandera!" Zvýšil hlas profesor Kotě. Oba už
tak skleslí zaměstnanci se v hrůze rozklepali. "Určitě ho najdeme,
uvidíte," pípl ten mladší z nich. Ten starší se držel za srdce a divoce
lapal po vzduchu. Profesor Kotě, ředitel oblastní ZOO ve skutečnosti řval jako
hladový, rozzuřený tygr. Skoro jako ten, kvůli kterému se dnes koná celá tahle
paráda. A byl to právě Jandera, vedoucí úseku velkých šelem, komu se podařil
ten husarský kousek. ZOO získala výměnou za dvě poťouchlé želvy úžasný exemplář
veletygra nížinného s vodorovnými pruhy. Ten zatím ležel ve svém výběhu,
pobaveně sledoval dění kolem a drápy na levé přední pacce se snažil z mezírek
mezi zuby vyprostit kousky barevné látky. Podobně strakatou měl Jandera svou
oblíbenou košili.
6. srpen 2014
...
slunce se pomaloučku chystalo ke spánku, opatrně si přitahovalo zpět své
paprsky, aby se mohlo pohodlně zavrtat do postele a přikrýt hvězdnou oblohou.
Veletygr nížinný se tvářil veseleji a veseleji. V posledních dnech viditelně
zmohutněl a přitom ho rozhodně nepřekrmovali.Ředitel Kotě si otřel upocené čelo. Vypadal sešle. Návštěvnost překonávala veškeré rekordy, ale on byl zavalen personálními problémy.
"Kde je Charouz?" Řval právě do telefonu. "A Mládek! A Rumák s Naivní? Jak to myslíte, že zmizeli? Teď tu byli!?!" Praštil telefonem. "Já s nima zatočim, sebranka líná," mumlal si pro sebe.
Veletygr se otočil na druhý bok.
10. srpen 2014
Siao-Si-Dong
se nahnul nad rolí hedvábného papíru, toužebně se zadíval z okna a zakousl se
do násady štětce. Do rána chtěl napsat novou báseň o lásce. Kritika ho celkem
chválila. Siao-Si-Dong měl za sebou pět rozvodů a jedno vdovství. Jaké asi
mohly mít ty jeho básně šmrnc?
10. srpen 2014
...
Oproti tomu Lu-Pong byl miláčkem davů. Rozervané rozlámané srdce, dva pokusy o
sebevraždu, dvakrát ve vězení, několik dětí s hezkými i ošklivými ženami, často
v lihu. Básně drápal vším, co se dalo, kam ho napadlo. I špendlíkem do kůže
milenek, i štětkou od asfaltu na dům, či sekačkou do vysoké trávy. Siao-Si-Dong
ho nesnášel. Kritici nenáviděli. Lu-Pongovi to bylo jedno.... Laura a Rolf. Už celé měsíce se potkávali v parku, sedávali na lavičkách proti sobě a bez jediného slova se na sobě pásli pohledy, samou láskou by se platonicky snědli. Cítili se ohromně šťastni. Ale večer, když si ve svých domovech léčili ty hryzance, vyskakovala jim ze rtů všelijaká slůvka.
20. srpen 2014
"Pane primáři, já vám chci strašně moc poděkovat, já ..."
"Tak bohužel je to tak, jak jsem se obával," mluvil pro sebe primář. Pacienta sotva vnímal.
"Pane primáři?"
"Máte levou nohu o 2 milimetry kratší. A jeden krční obratel posunutý o pár stupňů," zadíval se smutně na své poslední dílo.
"Opravdu? Vy jste dokázal spravit i toto?" Jindra Chrbát byl už od narození trošku pomačkaný. A nikdo nevěděl, co s tím. "Tedy pane primáři, já ..."
"Promiňte, je mi to líto."
Jindra na něj hleděl nechápavě. Sledoval jak mu injekční jehla projela kůží a obsah stříkačky mizí v předloktí a jak poté primář pomalu kráčí k telefonu.
"Pošlete Vojtíška, mám tu jeden zmetek."Lasuna byl znám svým perfekcionismem. Na sále jej čekal další beznadějný případ.
Žádné komentáře:
Okomentovat