1. kapitola
Lukáš zrovinka šeptal něžná slůvka svému odlesku v sklence vody, když se senátor Jaromír Koren políbil s Reném, dříve mým bájným a báječným soukmenovcem, a vyměnili si prstýnky. Renému se to se senátorovou dcerou Jájou posledně příliš nevydařilo, tak to zkusil znovu. Ve stejný okamžik, kdy na Reného a senátora Korena pršela rýže, se otevřely dveře a pod dotekem hebké dlaně přišedší dívky se rozsypaly břinkavě o dlažbu. Nápojový lístek u vchodu při pohledu do jejích očí sladce oněměl. Dívka se prudce vzepřela do stojky a froté župánek odhalil vše, co mělo být odhaleno. Ruměnec se jí rozlil po tvářích, které tak dostaly chtivého lesku a smyslný úšklebek, jehož vytvořily, si přišel stydlivě sednout k mému stolu s perleťovým ubrusem, lahví červeného vína a několika právě nalitými flakónky, v nichž se nedočkavě čeřilo pití. V téže chvíli René nasedl na myrtu a bolestivě zařval. Lukáš stále šeptal různé blbosti svému odrazu v další sklence vody a po svatbě už nebylo ani památky. U Katedrály postávali pouze dva překupníci s upomínkovými předměty a, jelikož tam již nikdo nebyl s penězi, pohltila je brzy noc a deprese. Lukáš stále něco žbrblal u stolečku pro barové začátečníky zcela zaujatý oblými tvary sklenice. Ani si nevšiml dvou přisednuvších intelektuálních manekýnů, kteří se poslední večer před zkouškou z matematiky snažili pochytit aspoň základní vědomosti a pravidel této báječné vědy. Z pokusu vyvodit vzoreček pro zachycení gymnastických prvků, zejména kotoulového veletoče jim na obličeji naskákaly pupínky, takže celý ubrečení běželi na pohotovost. Zapomněli na stole třetí vektor. Byl jsem z toho u vytržení. Všiml jsem si, že i v levém oku dívky vzplál plamínek rozrušení. Vstal jsem jako první, vysypal několik peněz a nenápadně přešel k jejich stolu a vektor rychle strčil do kapsy. Lukáš hlasitě mlčel. Zběžně jsem se otočil k dívce. Její ústa, lehce pootevřená úžasem nad mým počínáním, vyloudila bolestný sten. Dírou po dveřích jsem opustil Lokál a kolem mne profrčel autobus číslo 5023 a 694. Ponořil jsem se do tmy. A tma mě strašně obestřela.
2. kapitola
„Co si o tom myslíte?“ Zeptal jsem se.
„… je to zajímavý …“ začal pomalu analyzovat své počínání.
„Ech?“ Zeptal jsem se zvědavě.
„… exponát,“ dokončil pomalu.
„Skutečně?“ Předstíral jsem i nadále nedočkavého. „Myslíte, že to něco je?“ „Tedy, že to je Něco?“ Upřesnil jsem do jeho mlčení.
„Obávám se …, že … ano,“ promluvil třaslavým hlasem a k mému překvapení se rozhodl přidat ještě několik slov. „Za mého mládí … jich ovšem bylo tolik …“
Z ulice dolehl zvuk přibližujících se střevíčků.
Otočil jsem se a zapomněl na ostražitost. Toho okamžitě využil. Jen koutkem oka jsem ještě zahlédl, kterak bravurně vypouzdřil kinžál a sekl mě hlava nehlava. Příchozí dívka s podivem zaslechla seznamování ostří a mé klíčové kosti. Dědek To rychle shrábl do futrálu a s egyptskou hymnou na rtech ne nepodoben faraónům odběhl břinkavě z novožitnictví s úlomky výlohy. To už pochytil vzezření skleněného ježka. Maskován se ztratil v liduprázdném davu.
Ajša, jak jsem se později dozvěděl přízvisko krásného stvoření, mi skočila vstříc k zemi a neopomenula rozepnout zip kalhot.
„Ech?“ Opáčil jsem zvědavě.
„Chmmm,“ opáčila Ajša a vyrazila vstříc mému odhodlání. Patrně jsem pak omdlel.
3. kapitola
Probuzení ve své posteli bylo překvapující, zvláště pak s několika okamžiky jenž se mi neustále objevovaly před očima. Hlavně šlo o houpavý pohyb vlasů. Jako by mi ta dívka chtěla něco pošeptat a v poslední blažené chvilce si to rozmyslela. Ucítil jsem podivný tlak v podbřišku. Probíhal příboj. Znovu jsem omdlel na takové srandičky jsem neměl patřičné množství krve.
4. kapitola
Probuzení ve své posteli bylo překvapující. Ajša si prozpěvovala a venku se hádali ptáčci. Zrovna se mi udělalo smutno, neboť jsem si uvědomil nutkavou ztrátu vlivem Dědkova chmatáctví, když přišla Ajša k mojí hlavě a pošeptala jí osm slov. Dostal jsem se z toho do zajímavého rozpoložení. Toho Ajša okamžitě využila, nestyda jedna. Ptáčci si začali prozpěvovat a Dědka našli v malém baru zaujímajícím nepříliš podřadné místo rozkošné uličky. V ledničce. Kapsy měl prázdné.
Pak jsme se oblékli a udělali si krátkou procházku po mém bytě. Pak jsme se zase svlékli.
„Jsem Ajša,“ řekla, když jsem si ji opatrně oblékl. „A ty?“
Řekl jsem jí své jméno a jemně se zhoupl v bocích. Ještě jsem si zběžně promyslel další postup. Pak jsem již nemyslel na nic. Rozpoložení to bylo vskutku překrásné.
5. kapitola
Ani mě nepřekvapilo, když jsem ráno objevil útlé tělíčko tisknoucí se ke mně. Trochu se třáslo vlivem chladného rána, tak jsem jej rychle přikryl, neopomenouce jazykem něžně ověřit tlukot srdce a hebkost pokožky. Ještě více se zmenšila. Přikryl jsem ji polštářem. Úplně to stačilo. Pokročil jsem do kuchyně, kde už se automaticky rozpohyboval číselník telefonního přístroje. Nejnovější model jedné z mnou opečovávaných novožitností. Tenkrát ještě neměl Dědek sklony k podrazům, takže jsem vyzískal 100% slevu v hodnotě 56 peněz.
Z kapsy županu jsem opatrně vytáhl třetí vektor a vtipně ho naaranžoval v jeden celek s mísou hroznového vína ročník 64 a akváriem obydleným neonovými kapry. Jistě že byli terčem mnoha závistivých pohledů mých četných návštěv, obzvláště u dam, kterým způsobovali zvláštní nenávistné chvění koutků úst a obočí, z čehož jsem je mohl osvobodit pouze několika dobře mířenými šťouchy. Jak se neonoví kapříci ocitli u mě je mně samotnému záhadou. Pokud si dobře vzpomínám dříve akvárium obydlovali pouze drcení sledi.
Ze sluchátka telefonu jsem zaslechl podivné zvuky připomínající drbání vlasy prostřednictvím umazaného kulichu. I skrze sluchátko se objevil obláček dýmu a rozplynul se ve vrtulovém systému na stropě. Lump Smraďoch na druhém konci nevýrazně mlaskl a znovu natáhl kouř svého doutníku. „Mno,“ řekl, z čehož jsem správně usoudil, že tu bude za 21 minut a 2 vteřiny. Zbývalo spoustu času se vrátit k Ajša a znovu jazykem překontrolovat její zdravotní stav. Zmenšila se ještě víc a přerývavě dýchala. Nemohl jsem si pomoci a ucítil jsem nutkání se do ní bezhlavě zamilovat. Udělal jsem to. Až se probudí, bude mít určitě velikánskou radost. Vstal jsem, vyměnil si obklady na ráně po kinžálu a otevřel dveře. Z předposledního schodu se na mě zadívaly starostlivé oči. Byl to Lump Smraďoch. Posledním nádechem osedlal zbytek doutníku a rozdrolil si jej do kapsy tmavozeleného smokingu s velkými fialově fosforeskujícími Iniciály L.S. Zbytky jeho kalhot vlály v průvanu, který vyrobil projíždějící výtah. Pozval jsem jej okamžitě dál a přivítal jej přátelsky ohromným žďuchancem litinovou pánví. Temně to zadunělo a Smraďoch mě bratrsky plácl přes rameno. Zatmělo se mi před očima a upadl jsem do mdlob. Rána se tím náporem opět otevřela a krev radostně povyskočila ze své skrýše.
„Co je s Tebou, Parde?!“ zaslechl jsem Lumpa jakoby z dáli. Pak jsem se někam propadal. Zřejmě jsem nedopadl do tvrdého, jelikož.
6. kapitola
Popsal jsem Smraďochovi zevrubně svůj Příběh s Dědkem až do místa mého přátelského rozpoložení s Ajšou, která se procházela kuchyní a vytvářela lahodné pokrmy jejichž vůně částečně přehlušila i Lumpovu přítomnost. Občas zasykla bolestí a prolomila se v nahých zádech jak ji propichovaly čtvery mlsné oči. Lump pak k mému příběhu doplnil i kus jeho příhody a dobrali jsme se k jasnému konci. Tedy k místu, kdy se Dědek uvelebil v lednici. Tedy spíše byl tam uveleben. Bylo to v malém loudavém bystru kousek od kina, kde ten den promítali film o Antarktidě.
„Jak poetické …“ usmál jsem se, když Smraďoch vyslovil takřka poslední větu svého příběhu.
„Jau …“ Vykřikla náhle Ajša. „A dost! Tohle se musí vyřešit hned, jinak budu mít do večera od těch Vašich pohledů záda samou jizvu.“ A odhodila poslední kousky šatiček. „Jde se!“ Řekla a vykročila zcela výmluvně k ložnici. Cestu jsem znal lépe než Smraďoch, čehož jsem náležitě využil. Přišel s křížkem, když už bylo pozdě. Ajša byla celá spokojená a lehce se červenala.
„Mno,“ řekl Smraďoch a já jsem si šel vyměnit obvazy, neboť krev se mi opět provázkovatěla po paži. Zřejmě se probudila předešlým dováděním. Vykročil jsem ke kuchyni vžívaje se do role zachránce pokrmů. Šlo mi to téměř výborně.
7. kapitola
Ještě jsem olizoval vařečku, když zkoprnělý Smraďoch dosedl těžce na stoličku. Předpokládal jsem, že by mohl nyní, kdy měl ještě z předcházející relaxace poněkud přitroublý výraz na svém i jinak přiblblém obličeji, předložit část příběhu o Dědkovi, který se mě svou podlostí dosti citelně dotkl. Dotkl se mě kinžálem. Přes různé domluvy však bohužel Smraďoch zůstal Lumpem. Obráceně to platilo také. Vzdal jsem to a šel jsem se podívat na Ajšu, jak se jí daří. Ležela něžně v přikrývkách a svou hebkostí konkurovala angorským zvířátkům. Po tváři se jí rozeběhl blažený usměv a bílé zoubky osvítily pokoj. Muselo se jí určitě zdát něco pěkného, neboť si jemně laskala bříško bříšky prstů. Pak se její dlaň přesunula k ňadrům a uhnízdila se tam. Nenechalo mě to klidným.
Mezitím se Smraďochův přiblblý výraz rozplynul v chomáči doutníkového dýmu. Podařilo se mi aspoň částečně telepaticky působit, takže než si típl své fidlátko a sbalil špačka, načmáral mi na kašmírový ubrus přibližné schéma příběhu. Bylo to natolik přibližné, že jsem se nemohl zorientovat, ačkoliv jsem jednou díky unuděnému létu a dvěma dívkám přívětivého vzezření absolvoval plnohodnotný kurz abstraktní malby a kresby a to na výbornou. A v plavkách. Nyní jsem však náčrtek převracel a nacházel jsem při postupném obracení listu spíše motýla, ostrov s odrazem ve vodě, netopýra, a ostrov, který se propadá kosočtvercem, než cokoliv z příběhu o Dědkovi a jeho poslední ošklivosti. Zatímco jsem polohlasem Lumpovu kresbičku hodnotil, začal se mračit a spánky se mu zalévaly vzteklou krví. Další mé hodnocení již po chvilce nesnesl a přátelsky mě poplácal masoprkénkem. Odbornosti mi zaskočily a rovněž mě zaskočil Smraďoch, když nakonec přeci jenom promluvil.
„… nu, a když jsem zaslechl břinkot jako by Dědek proskočil výlohou svého krámku s Novožitostmi, kádinkami, šicím strojem a seznamem zápisů patentů za posledních pět let, popošel jsem několik kroků, kde jsem zahlédl Dědka pádícího ke kinu. Na dlažbě byly drobky výlohy. Nakoukl jsem dovnitř, kde jsem Tě uviděl v překvapujícím seskupení s Tvým mazlíčkem. Nechtěl jsem být irelevantní, tak jsem se coby útočná želva dal do pronásledování. Jak to dopadlo, víš sám.
Pojmenováním Ajši jako mého mazlíčka mě převelice potěšil, nehledě na jeho pohotovost a chrabrost. Teď šlo však o věci důležitější než vzájemné sympatie. Lump si zapálil doutník. Pokud měl Dědek prázdné kapsy, někdo to mít musí. Ta představa se mě snažila děsit. Vedlo se jí to dobře.
8. kapitola
Sešlo se nás nakonec sedm a Ajša rozlila sedm pohárů vína. Raději jsem jí víno odebral a počal nalévat sám. Takové plýtvání bylo v této pohnuté době na pováženou. Ajša si sedla do tmavého koutku, pustila hudební kapelu v přístroji a pomalu usrkávala opojný nápoj. Seděla tak po celou dobu našeho rokování. A doba se opět trochu hnula a zmizela u váhy. 30liber. Mohu to tak nechat.
Tóny balamutily zdi pokoje, fresky si šeptaly a od Smraďocha a jeho kumpánů stoupal kouř. Z jeho čtyř dobrodruhů jsem znal akorát Torokáta, který svými hbitými prsty kromě králíků a karet zvládal čarovat i s dívčími prsty, nehledě na virtuózní hru na mexickou loutnu, snědého Umbula Amabokoboko, jehož ďábelské jízdy na oboutech v dřevěném sudu způsobovaly mrazení publika s trvalými následky a Třeskutého Leopolda, jenž byl od útlého věku obdařen mrazuvzdorností a sveřepostí vůči ženám a dívkám. Jeho úšklebek, způsobený vyšpulením rozseklého rtu a jedním vyholeným obočím, konsternoval dámy v okruhu 10 metrů od pasu dolů. Snad proto již drahně let úspěšně odolával svůdným trikům fanynek, uchovávaje si své panictví a úmorně pečujíc o zdraví svého ducha i těla. Posledním hostem, tichým a přemýšlivým, byl němý Radovan Brzyrád z východního Hamprdinku. Toho jsem znal pouze od vidění a ze školy, kde ode mě 8 let opisoval matematiku. Ve skutečnosti dějepis, ale není mi příjemné mluvit o tom takto otevřeně.
„Tak, a teď když víte všichni všechno, jsem zvědav na vaše návrhy a velice napjatě je očekávám,“ promluvil jsem velice vzletným tónem, když Smraďoch opět převyprávěl svůj díl příběhu. Bylo naprosté ticho, dokonce i v přístroji utichla kapela, aby tichu udělala místo. To ticho bylo přímo strhující. Rozhlédl jsem se pomalu po všech přítomných. Veškeré obličeje jakoby se pomalu nořily do stínu. Tváře zračily napětí. Jejich zraky zračily, že mají otevřené oči. Jediný Leopold byl jaksi jiný. Jeho drzý úšklebek byl vskutku na pováženou. 30 liber. Mohu to tak nechat. Jeho vyšpulený ret se zavlnil, ale ticho neprotklo zhola nic. To ticho bylo úmorně těžké. 30 liber. Mohu …
„Co ty tady!“ Zakřičel jsem, ale to už Torokát hbitě soukal zpod jídelního stolu nakynutého pána tahaje ho nám všem na oči. Už na první pohled vypadal značně podezřele, když se budu snažit opomenout jeho návštěvu bez pozvání.
„Co jsi zač, bečko?!“ Zapředl hovor Lump a jeho pravačka si to velkým kvaltem zamířila doprostředka pupku na solární plexisklo. Zlomilo se to.
„“ Pokýval hlavou Radovan a pousmál se nad trefným příměrem.
„Můžeš to trochu povolit,“ řekl Torokát, ale to už sám svíral v klinči legitimaci příchozího. Podle všeho a zejména razítka v levém horním rohu, byla falešná. Obával jsem se výslechu, naštěstí však probíhal výborně.
„Tak – co – bude – Bečko!“ Zopakoval Torokát otázku s velikým důrazem na správnou výslovnost.
„Myslí si snad, že tlusťoch je cizinec?“ Napadlo mě. „Nebo logoped?“ Nemohla mě opustit přemýšlivá nálada.
„Prosím, nevím,“ odpověděl pokorně vyslýchaný.
„Co nevíš?“ Sykl Leopold a zkřivil velice strašidelně ret.
„Kdo tě poslal!“ Žďuchl mu Smraďoch dotazem do tváře.
„Nikdo.“
Plesk. „Nelži.“
„Prosím, nelžu,“ znělo již plačtivě.
„Nehraj si se mnou,“ řekl Smraďoch výhrůžně, „to na mě neplatí, chlapečku,“ dodal ještě, když se ze zelených očí nezvaného hosta začaly koulet slzy velikosti egejského hrachu, hromadit se v rýhách pod očima a odtud už v pramenitých potůčcích obkreslovat nafouklé tváře dobře živeného vetřelce a s výrazným cákáním dopadat přes břicho na kuchyňské dlaždice. Všichni jsme překvapeně sledovali, jak se pomalu plní kuchyň vodou. Neonoví kapři byli nalepeni na skle akvária a divoce gestikulovali. Ajša vstala a odešla do ložnice odkud zas v momentě vyšla oblečena do úžasného koupacího úboru, jenž byl natolik rafinovaný, že jsem se zcela rozpoložil, a s dětinskou radostí v očích kolem nás ladně proběhla k nejvzdálenějšímu rohu kuchyně, který byl právě pro tyto případy umně snížen o metr a půl. Popravdě řečeno to tak původně při stavbě plánováno nebylo, leč kuchyň jsem si nechal vydlaždičkovat od bratrance mého dřívějšího bájného soukmenovce Reného, který, jak jsem se dozvěděl až příliš pozdě, jelikož jsem se mezitím učil řekněme matematiku, byl hlavním stavitelem dvou veřejných hamprdinkských bazénů. A to už Ajša doběhla až na konec a s plácnutím se uvelebila. Několik kapek se rozlétlo místností. Jedna dopadla na třetí vektor a druhá na přístroj, odkud se okamžitě začaly linou tóny Labutího jezera.
„Tak dost!“ Křikl jsem na tajemného návštěvníka, který v mžiku přestal, otřel tučným zápěstím obě oči a malíčky si roztáhl ret do přitroublého úsměvu.
„Ty musíš být z finančáku!“ Zvolal vítězoslavně Umbul.
Zalovil jsem v kapse a vytáhl pět peněz. „Na, Křepelko, vezmi si to a táhni.“
Z Bohumila Křepelky se ozvalo cinknutí, ještě víc se odul a houpavým dusotem zmizel. Místnost znovu potemněla a obličeje všech se opět ponořily do stínu. Opět se rozhostilo ticho.
„Zajímavá … příhoda,“ přerušil po drahné době Torokát. „Možná bychom se jí mohli nechat nepatrně inspirovat, ale teď už pojďme spát, vše vám vysvětlím zítra.“ Poté spiklenecky mrknul na Ajšu a rozběhl se směrem k ní shazujíc vycvičenými prsty svůj oděv.
9. kapitola
V blízkosti Malého náměstí bylo nad ránem slyšet opatrné kročeje. Kamenná dlažba Temné uličky je navzdory obvyklému chování spíše utlumovala. Jedna z posledních Hamprdinkských luceren se houpala v dovádivém větru a chvilkové odlesky vzdorujícího plamínku pouze na malý okamžik osvětlily přikrčenou postavu šourající se rozhodně kolem vlhké zdi směrem k vykřičenému domu. Postava zabalená v dlouhém plášti s kápí se pochvíli zastavila u oprýskaného domu a několikrát se spěšně rozhlédla do stran. Ani světélka z nedalekých červených lampionků však nedokázala osvětlit její tvář. Pak bylo slyšet trojí zaklepání a téměř současně se prudce otevřely dveře, které konečně nepatrně poodhalí identitu záhadného návštěvníka, neboť pletence paprsků z chodby opustí vymezené působiště a letmo nakouknou ven, jako by sami chtěly přivítat nezvaného hosta, a radostně obejmou jeho sešívaný plášť z oboutí kůže, lehce se opřou do podrážek hnědých jezdeckých bot a s gustem se provléknou pod kapuci, aby okolnímu světu s všetečným úšklebkem ukázaly divoký orlí nos a vrásčitou kůži kolem vyšpulených rtů, několik pramenů znavených hnědých vlasů, a odtud aby přeskočily na povislá ramena nad hrbatou páteří a přes volné rukávy a konečky prstů pravé ruky s dlouhým nehtem na malíčku a palci se sesuly na dlažbu, kde se v čerstvém bahně rozpustily, zanechávajíc si pouze pro sebe pohled do krutých zelenkavých očí pod rozšklebeným obočím. Levá ruka hosta byla stále schována uvnitř kabátu.
Cvikr na pravém oku pana domácího ještě více zvýraznil jeho překvapený výraz, jenž se mu rozhostil na obličeji. Jakmile však poznal nočního rušitele, vtáhl ho dovnitř, rozhlédl se a zavřel dveře. V ulici se setmělo. Opodál ze stínu se tiše odloupl Radovan Brzyrád. Po špičkách popoběhl ke dveřím a přiložil na ně opatrně ucho. Několikrát se zamračil a němě přikyvoval. Hodiny na nedaleké věži odbily tři hodiny.
10. kapitola
Ten večer se přihodilo ještě několik na Hamprdink neobvyklých příhod, které se propletly s naším příběhem. Předně přistála v Hamprdinkských přístavech nákladní loď v níž byla celníky nalezena plechovka egejských sardinek, nočním autobusem 5023 a 694 přijel nejbližší přítel Lumpa Smraďocha Hyacinth, z nějž čišelo nebezpečí především vůči ženám na takovou dálku, že Ajša škytla ještě dříve, než vůbec autobus zastavil u starých závodů. Nad ránem někdo z věže v blízkosti Malého náměstí ukradl prostřední zvon. Srdce zvonu pak bylo po týdnu nalezeno na toaletách na radnici a při pravidelné obchůzce strážníka Roye byl objeven správce zimního stadiónu, nevlastní syn senátora Jaromíra Korena, kterak se vznáší na hladině říčky Zvoněnky okusován okouny a hrouzky.
„Toto vše se událo zrovna, když jsem se se svou přítulnou přítelkyní pokoušel nemít mláďátka, šerife,“ usmál jsem se zcela si vědom toho, že zamlčuji některé události předešlého večera, ale myslím, že by mí večerní hosté zcela jistě ocenili tuto mou snahu. Ajša si mezi tím masírovala svá překrásná ňadra. Šerif byl z toho rozrušen do té míry, že si musel zapnout svůj plášť až hluboko pod kolena. Tužka se mu zbláznila v roztřesených rukou a místo mých iniciálů vykroužila do fingovaného zápisníčku srdce. Okamžitě stránku vytrhl a spolkl. Pak jsme si ještě chvilku povídali. Než zazvonil. Telefon. Tentokrát to znělo velice naléhavě, ostatně jako vždy. Ajša odhodila župánek a běžela to zvednout. Ze sluchátka se vyhrnul oblak kouře. Ajša se na mě vyděšeně podívala.
„To je omyl,“ řekla a malinko se nad tou lží začervenala. Trhla sebou, když se ozval domovní zvonek. Navlékla si punčochy a běžela otevřít. Šerif už měl naprosto zastřený výraz v očích, chvěly se mu všechny končetiny, některé se dokonce vzdouvaly. Několik knoflíků na jeho plášti už nevydrželo ten nápor a rozeběhlo se po místnosti. Zřetelně jsem slyšel uchychtnutí od akvária s duhovými kapry. Ruka zákona s hlavou studem vraženou mezi ramena spěšně opouštěla byt. Když se mezi dveřmi lehce otřel o Ajšu bolestně vykřikl a přidal do kroku, šlo-li to vůbec. Přišedšího Lumpa si vůbec nevšiml, ani postavy v šedých nenápadných kalhotách, havajské košili a blikající čapce. Ajša se rozškytala.
„Zrovna jsem vám sem telefonoval, ale prý to byl omyl,“ vešel Smraďoch dál s touto spíše řečnickou otázkou. „Někoho bych vám rád představil,“ pokračoval, „to je můj bratr …“ ale to již nedořekl, protože v místě, kam se otočil nikdo nestál, jen od ložnice se ozývaly tlumené výkřiky.
„Hyacinth?“ Zeptal jsem se s mírně poděšeným přízvukem. „A sakra.“
Rozpačité ticho znovu prořízl řev telefonu.
„To ty?“ zeptal jsem se Lumpa.
„No dovol,“ rozhořčeně zavrtěl hlavou.
„Halóó,“ zvedl jsem sluchátko a nasadil neutrální obchodní tón.
„Tady, podnik U veselé světlušky, dovolala jsem se správně?“ Ozvalo se na druhém konci. Intonací mi to připomnělo dávnou kamarádku, Katerin.
„Ano i ne,“ snažil jsem se být záhadný a tím i zajímavý pro ten elektrizující hlas. „Záleží na tom, co vás přivedlo k tomu stlačit těch pár tlačítek,“ mluvil jsem již velice familiérně. Smraďoch si mezitím nalil několik koktailů a usadil se ke stolu, kde se konala naše včerejší tajná porada.
„Je tu jeden pán a ten mi nakreslil, že mám vám zavolat,“ pokračoval ten hlas a mě vyskákala na zádech křepelková kůže. Byl jsem elektrizován. „Mimochodem, je velice, velice schopný, akorát ne příliš hovorný...“
„Radovan?!“ Zeptal jsem se rychle, neboť z dedukce jsem vždy prospíval.
„Hm, tak to si budete muset asi zjistit sám, broučku.“
„Broučku??? No dovolte co…“ Začal jsem zvyšovat hlas.
„A vezmi s sebou kamarády.“ Pak se ozvalo klapnutí a ze sluchátku se ozývalo jenom koko koko.
„Jedem!“ Křikl jsem a Lump Smraďoch se z úleku zakuckal. Trocha alkoholu mu zřejmě vnikla i do očí, neboť se velmi rozslzel. V místnosti se objevil i Hyacinth, rovněž rozslzený. „To jsem ještě nezažil,“ pravil, usrkl si z akvária malou skleničku na zotavení, zapnul si gatě a už se s námi chytal na cestu.
*** má to pokračování :-) ***
Žádné komentáře:
Okomentovat